Cheirurus

Určovací znaky

Ocasní štít nese tři páry volných, na konci tupých výběžků; přední pár bývá nejdelší.
Osní část ocasního štítu je krátká a rozpadá se jen na několik kroužků.
Glabela je silně klenutá, dopředu se mírně rozšiřuje a má tři páry hlubokých postranních rýh.
Hruď má jedenáct článků, jejichž pleury končí volným hrotem.
Povrch schránky je jemně hrbolatý, nejzřetelněji na glabele a na ocasním štítu.

Pozor na záměnu

Od rodu Ceraurus se odlišuje poměrnou délkou jednotlivých párů pygidiálních výběžků a průběhem glabelárních rýh, ne celkovým obrysem. Určení podle samotného ocasního štítu je u ordovických nálezů nespolehlivé, protože stejný typ pygidia má několik dalších rodů čeledi.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Vápnité kaly a okraje karbonátových plošin mělkých šelfů. V Barrandienu se rod nachází ve vápencích a vápnitých břidlicích motolského a kopaninského souvrství.

Potrava. Pevně ukotvený hypostom řadí rod mezi zvířata, která potravu trhala, ne přebírala ze sedimentu. Co konkrétně lovila, se ze schránky odvodit nedá a obsah střeva u rodu doložený není.

Ve světě. Evropa, Severní Amerika, Asie, severní Afrika a Austrálie. V siluru a spodním devonu patřil rod k běžným prvkům šelfových společenstev na většině tehdejších kontinentů.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

Cheirurus dal jméno čeledi Cheiruridae i celému podřádu Cheirurina. Řecké cheir znamená ruka, oura ocas: z okraje ocasního štítu vybíhají tři páry silných výběžků rozestavených jako prsty roztažené dlaně.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje ocasní štít. Osní část je v něm krátká a rozpadá se jen na několik kroužků, boky vybíhají ve tři páry volných, na konci tupých výběžků a mezi zadním párem obvykle vystupuje krátký střední hrot. Glabela je silně klenutá, dopředu se mírně rozšiřuje a nese tři páry hlubokých postranních rýh, které ji dělí na zřetelné laloky. Hruď má jedenáct článků a jejich pleury končí hrotem, takže se izolované články pletou s úlomky odontopleuridů.

Nejčastější záměna je s rodem Ceraurus, který má ocasní štít stavěný stejně. Rozhoduje poměrná délka jednotlivých párů výběžků a průběh glabelárních rýh, nikoli celkový obrys. U ordovických nálezů je určení podle samotného pygidia nespolehlivé.

Široké a úzké pojetí rodu

Rozsah rodu se během dvacátého století opakovaně měnil a pro čtení literatury je ten rozdíl podstatný. V širokém pojetí Cheirurus zahrnuje podrody jako Crotalocephalina a sahá od středního ordoviku po střední devon – tomu odpovídá i stratigrafický rozsah uvedený výše, převzatý z databázových souhrnů. V úzkém pojetí rodu zůstává jádro silurských a spodnodevonských druhů a starší nálezy se vedou jinde.

Prakticky se to týká i marockých devonských trilobitů, kteří se ve sbírkách i v obchodě označují jako Cheirurus: většina z nich patří ke Crotalocephalině, ať už se vede jako podrod, nebo jako samostatný rod.

Beyrich popsal české trilobity před Barrandem

Typový druh Cheirurus insignis popsal Ernst Beyrich roku 1845 ve spisu Über einige böhmische Trilobiten, vydaném v Berlíně; materiál pocházel od Svatého Jana pod Skalou. Ve stejné práci Beyrich zavedl i rod Sphaerexochus. Obě jména tak vznikla na českém materiálu dřív, než Joachim Barrande vydal první díl svého Systému silurien.

V Barrandienu je rod doložený z motolského souvrství wenlockského stáří, odkud pochází typový druh, a z kopaninského souvrství ludlowského stáří; ojedinělé nálezy sahají do svrchního ordoviku králodvorského souvrství. Motolské vrstvy odkrývají výchozy u Loděnic, kopaninské staré lomy v Řeporyjích.

K čemu byly výběžky ocasního štítu

Výklady jsou dva a žádný z nich zatím není vyloučený. Podle prvního šlo o obranu, podle druhého o oporu, která tělo nadnášela nad měkkým dnem. Proti druhému výkladu mluví směr výběžků: míří dozadu a mírně vzhůru, takže jako rozpěrky by fungovaly špatně. Obecnému sporu o funkci trnů u trilobitů se věnuje přehled řádu Phacopida.

Zařazení

Rod patří do řádu Phacopida. Trilobiti se schizochroálníma očima a proparijními švy.

Zdroje

Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.
Adrain, J. M. (2011): Class Trilobita Walch, 1771. In: Zhang, Z.-Q. (ed.): Animal biodiversity — an outline of higher-level classification. Zootaxa, 3148, s. 104–109.Klasifikace řádů, kterou web používá jako výchozí.
Barrande, J. (1852–1911): Système silurien du centre de la Bohême. díly I–VIII. vlastním nákladem, Praha a Paříž.Základní popisné dílo české paleozoické fauny. Zdroj pro původní popisy většiny barrandienských rodů a pro Barrandovo sledování růstu trilobitů.
Vaněk, J. – Valíček, J. (2001): New index of the genera, subgenera and species of the Barrandian trilobites. Palaeontologia Bohemiae, 7, s. 1–49.Aktualizovaný soupis barrandienských rodů a druhů.
Horný, R. – Bastl, F. (1970): Type specimens of fossils in the National Museum Prague. Volume 1: Trilobita. Národní muzeum, Praha.Soupis typového materiálu, včetně Barrandových exemplářů.
The Paleobiology Database (průběžně aktualizováno): Paleobiology Database. https://paleobiodb.org/Ověření stratigrafického a zeměpisného rozšíření rodů.