Greenops

Určovací znaky

1. Ocasní štít lemuje řada krátkých ostrých trnů, po jednom na konci každého žebra.
2. Lícní trny jsou dlouhé a odstávají od těla, takže úplné exempláře působí širší, než ve skutečnosti jsou.
3. Hruď má jedenáct článků, tedy počet obvyklý u akastidů.
4. Glabela se dopředu rozšiřuje a přední lalok je zaoblený; povrch schránky je jemně hrbolkatý.
5. Oči jsou schizochroální a proti velikosti těla nápadně velké.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Šelfová moře středního devonu s jemným kalovým dnem. Nejbohatší materiál pochází z břidlic a prachovců hamiltonské skupiny na severovýchodě Spojených států a z jižního Ontaria.

Potrava. Stavba hlavy odpovídá zvířeti sbírajícímu potravu z povrchu sedimentu. Doklad je nepřímý, odvozený ze srovnání s ostatními akastidy; obsah střeva ani stopy po žíru u rodu známé nejsou.

Ve světě. Střední a svrchní devon východu Severní Ameriky – New York, Pensylvánie, Indiana, Iowa a jižní Ontario. Údaje jsou i ze Španělska, Francie, Libye, Kolumbie a Venezuely. Z Česka rod doložený není.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Greenops je severoamerický protějšek marockých asteropygin: stejná stavba těla, stejné trny po obvodu ocasního štítu, ale menší tělo a docela jiná historie sběru. Většina exemplářů pochází z břidlic hamiltonské skupiny ve státě New York a z lomů u Arkony v jižním Ontariu, tedy z vrstev, které se sbírají soustavně už od devatenáctého století.

Podle čeho rod poznáte

Nejnápadnější je obvod ocasního štítu. Každé žebro končí krátkým ostrým trnem, takže okraj vypadá jako pila. U příbuzných marockých rodů jsou tytéž výběžky delší a plošší. Hlava nese dlouhé lícní trny, které míří dozadu a od těla se odklánějí; na zploštělém materiálu z břidlic bývají zachované, protože leží v rovině vrstevnatosti.

Hruď má jedenáct článků. To rod odlišuje od rodu Hollardops, který jich má deset, ale ne od většiny ostatních akastidů. Rozhodující je proto kombinace: jedenáct článků, krátké ocasní trny a velké schizochroální oči na malém těle.

Rod, ze kterého se ubíralo

Delo vymezil Greenops roku 1935 a jméno je poctou Jacobu Greenovi, který typový druh popsal už roku 1837 jako Cryphaeus boothi. Během dvacátého století se do rodu zařadila řada dalších druhů a rod se stal jakýmsi shromaždištěm severoamerických asteropygin.

Pozdější revize ho zase zúžily. Devět druhů dnes patří jinam: G. alpensis k rodu Kayserops, G. arkonensis k rodu Stummiana, G. pleione k rodu Bellacartwrightia. Za platné se vede pět druhů. Praktický důsledek: staré určení na muzejní etiketě nebo v literatuře před rokem 1990 často odkazuje na zvíře, které se dnes jmenuje jinak – a totéž platí o části nálezů uváděných ze Španělska, Francie nebo Jižní Ameriky, kde se rozsah rodu ověřuje hůř než na severoamerickém materiálu.

Společenstvo hamiltonské skupiny

Vrstvy, ve kterých se rod nachází, patří k nejlépe prozkoumaným devonským faunám vůbec. Greenops se v nich vyskytuje spolu s rody Eldredgeops, Dipleura a Bellacartwrightia, přičemž jednotlivé polohy se od sebe zastoupením rodů zřetelně liší.

Speyer a Brett popsali z hamiltonské skupiny hustá nakupení trilobitů na plochách jednotlivých vrstev. Vykládají je jako nahromadění při svlékání, při rozmnožování nebo jako výsledek přeplavení bouří – pro každý z výkladů platí jiná společenstva a jiné znaky zachování. Rozborem těchto nakupení se zabývá kapitola hromadná nakupení.

K čemu trny

Trny na okraji ocasního štítu se běžně vykládají jako obrana proti dravcům; v devonu jsou ve stejných vrstvách doloženi amoniti, ortoceratidi i drobní pancířnatci. Kritický rozbor dokladů o predaci na trilobitech ale ukazuje, že zhojená zranění a stopy po kousnutí se přisuzují dravcům často na základě samotného tvaru poškození, což nestačí. U rodu Greenops nejsou taková zranění popsána v počtu, který by výklad podepřel. Alternativní vysvětlení – opora na měkkém dně nebo rozložení tlaku při stočení – nejsou vyloučená; obě rozebírá kapitola stočení a obrana.