Hollardops

Určovací znaky

1. Hruď má deset článků. Ostatní akastidi jich mají jedenáct, takže sečtení článků na úplné schránce rod odliší od většiny příbuzných.
2. Lícní trny jsou dlouhé a sahají dozadu zhruba k šestému hrudnímu článku.
3. Ocasní štít nese pět párů plochých výběžků, které vybíhají z okrajů žeber.
4. Hlavový štít je široký a jen mírně vyklenutý, s velkýma schizochroálníma očima posazenýma daleko od sebe.
5. Glabela se směrem dopředu rozšiřuje a nad povrch hlavy vystupuje jen nevýrazně.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká šelfová moře na severním okraji Gondwany. Marocké nálezy pocházejí z vápnitých poloh uložených pod hladinou vlnění.

Potrava. Van Viersen a Kloc vyložili rod jako mrchožrouta nebo dravce, který širokým hlavovým štítem prohrnoval svrchní vrstvu sedimentu. Přímý doklad o složení potravy chybí.

Ve světě. Maroko a Alžírsko, odkud pochází drtivá většina exemplářů, dále svrchní ems Francie a Španělska. Z českého devonu rod doložený není.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Hollardops drží v ruce víc lidí než kterýkoli jiný devonský trilobit. Marocké vápence Antiatlasu ho poskytují v úplných, prostorově zachovaných exemplářích, které se odtud rozcházejí do obchodů i do školních sbírek po celém světě. Přitom jde o rod mladý: vydělil ho až Pierre Morzadec v roce 1997, když typový druh popsaný roku 1952 jako Asteropyge mesocristata přeřadil do samostatného rodu.

Podle čeho rod poznáte

Rozhodne počet hrudních článků. Akastidi jich mají jedenáct, Hollardops deset. Počet článků se u trilobita ustálí na konci larválního vývoje a dál se nemění, takže jde o znak, který nekolísá s velikostí ani se zachováním – pokud je schránka úplná. Podrobněji o tom píše kapitola hruď a článkování.

Druhý znak je hlava. Hlavový štít je široký, jen mírně vyklenutý a jeho zaoblený přední okraj přechází do lemu bez jakéhokoli výběžku – žádný trn, hrot ani hrbol. Lícní trny jsou naopak dlouhé a dosahují dozadu zhruba k šestému hrudnímu článku.

Ocasní štít nese pět párů plochých výběžků vybíhajících z okrajů žeber. Ty má společné celá podčeleď Asteropyginae, takže samy o sobě rod neurčí; rozhoduje jejich počet a to, ze které části žebra vyrůstají.

Co ověřit na marockém exempláři

Vápence u Jbel Issoumour a Jbel Oufatène se lámou právě kvůli trilobitům a preparace je tam řemeslo, ne muzejní práce. Není výjimkou, že prodávaný kus je složený z několika jedinců nebo že chybějící okraje jsou domodelované. U rodu Hollardops se to týká hlavně konců lícních trnů a obvodu ocasního štítu.

Počet hrudních článků proto počítejte na ose, kde jsou předěly mezi články zřetelné, ne na koncích, které bývají doplněné. Deset článků napočítaných na kuse s dorovnaným obrysem nedokazuje nic – chybějící článek se skryje stejně snadno, jako se přidá. Stavbu původního povrchu schránky, se kterou se doplněk porovnává, popisuje kapitola povrch schránky.

Široká hlava jako nástroj

Van Viersen a Kloc vyložili rod jako mrchožrouta nebo dravce s dobře vyvinutýma očima, který svým lopatovitým hlavovým štítem prohrnoval svrchní vrstvu sedimentu a hledal v ní potravu. Výklad se opírá o tvar hlavy a o postavení očí, ne o obsah střeva nebo o stopy po žíru; pro rod samotný přímý doklad chybí.

Podél okraje schránky jsou drobné jamky, které se vykládají jako místa, kde vyrůstaly smyslové štětinky. Zvíře, které se hrabe v kalu, má z hmatového čidla na okraji těla užitek – ale stejné jamky jsou známé i u rodů, které se takto neživily, takže je nelze brát jako důkaz způsobu života.

Oči jsou schizochroální, tedy složené z velkých, navzájem oddělených čoček. Jejich stavbu a to, co z ní jde a nejde odvodit, rozebírá kapitola oči a vidění. Celý řád Phacopida je na tomto typu oka postavený a Hollardops patří k rodům, u kterých se čočky dají spočítat pouhým okem.