Calymene

Určovací znaky

Glabela se dopředu zužuje a nese tři páry postranních laloků; zadní pár je největší.
Hruď má třináct článků a silně vyklenutou, širokou osní část.
Před glabelou zůstává úzké ploché pole oddělené rýhou od okrajového valu.
Lícní švy končí přímo v lícním koutu, což je uvnitř řádu Phacopida výjimka.
Exempláře se nacházejí velmi často svinuté do koule.

Pozor na záměnu

Rod se snadno zamění s Flexicalymene a s dalšími kalymenidy. Řada druhů, které k rodu Calymene řadili autoři 19. století, se dnes vede v rodech Diacalymene, Metacalymene nebo Sthenarocalymene, takže starší určení nemusí odpovídat dnešnímu rozsahu jména.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká moře s vápnitým dnem. Typový druh se váže na silurské útesové prostředí s nízkou energií vody, kde se ukládaly wenlockské vápence.

Potrava. Kalymenidi se řadí mezi zvířata, která potravu sbírala z povrchu dna a z prvních milimetrů sedimentu. Výklad vychází ze stavby ústního ústrojí; o složení potravy přímý doklad chybí.

Ve světě. Evropa, severní Afrika a Severní Amerika, převážně v silurských vrstvách. Typový druh je vázaný na wenlockské vápence u Dudley a Much Wenlock v Anglii.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

Praha-Řeporyje

Calymene pojmenoval Alexandre Brongniart roku 1822, tedy v době, kdy se trilobiti teprve začali třídit podle stavby těla. Zvíře, které si k tomu vybral, znali lamači v anglickém Dudley dávno předtím – prodávali ho návštěvníkům jako kuriozitu pod jménem „Dudley bug“.

Podle čeho rod poznáte

Glabela se dopředu zužuje a po stranách nese tři páry laloků; zadní pár je největší a nejnápadnější. Osní část hrudi je široká a vysoko vyklenutá, hrudních článků je třináct. Lícní trny chybějí.

Před glabelou zůstává úzké ploché pole, oddělené rýhou od okrajového valu. Právě přední část hlavy rozhoduje při odlišení od rodu Flexicalymene – celkový obrys obou rodů je natolik podobný, že na siluetě je rozdíl sotva patrný.

Lícní švy končí přesně v lícním koutu. Uvnitř řádu Phacopida, pro který je jinak typický šev končící před koutem, jde o odchylku. Bývá to jeden z argumentů autorů, podle nichž je řád jako celek nepřirozený a podřády Calymenina, Cheirurina a Phacopina spolu blízce nesouvisejí.

Znak města Dudley

Vápencové lomy ve Wren’s Nest u Dudley odkrývaly wenlockské vápence tak bohaté na Calymene blumenbachii, že se zkameněliny staly součástí místní ekonomiky. Přezdívka „Dudley bug“ nebo „Dudley locust“ pochází od dělníků 18. století. V padesátých letech 20. století se trilobit dostal do znaku městského úřadu a zůstal místním symbolem dodnes.

Materiál z Dudley je zároveň jedním z důvodů, proč se rod stal referenčním bodem: byl dostupný v množství a v dobrém zachování dřív, než vznikly velké systematické sbírky. Popisy a kresby z něj se pak opakovaly v literatuře po celé 19. století.

Jméno, které se postupně zúžilo

Jak se rod stal referenčním, začalo se k němu řadit skoro všechno, co mělo zvonovitou glabelu a třináct hrudních článků. Ordovické, silurské i devonské druhy z Evropy i Ameriky nesly jméno Calymene bez ohledu na to, jak vypadala přední část hlavy.

Revize 20. století tenhle obsah rozebraly. Vznikly rody Diacalymene, Metacalymene, Sthenarocalymene a další, a s nimi i nejistota, kam sahá rod ve své dnešní podobě: údaje o výskytu ve spodním ordoviku se opírají o materiál, který takovou revizí neprošel. Týká se to i Čech. Barrande popsal z pražské pánve několik druhů rodu Calymene a část z nich se dnes vede jinde – například Calymene baylei z kopaninského souvrství je typovým druhem rodu Metacalymene. Zbývající české nálezy pocházejí ze svrchního siluru, z kopaninského a požárského souvrství, které jsou odkryté mimo jiné v řeporyjských lomech.

Svinutí

Svinuté exempláře jsou u rodu běžné a patří k prvním trilobitům, na kterých se tahle poloha popsala. Jak se svinování u trilobitů vyvíjelo a co všechno se z jeho podob dá vyčíst, rozebírá kapitola stočení a obrana.

Zařazení

Rod patří do řádu Phacopida. Trilobiti se schizochroálníma očima a proparijními švy.

Zdroje

Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.
Adrain, J. M. (2011): Class Trilobita Walch, 1771. In: Zhang, Z.-Q. (ed.): Animal biodiversity — an outline of higher-level classification. Zootaxa, 3148, s. 104–109.Klasifikace řádů, kterou web používá jako výchozí.
Fortey, R. (2000): Trilobite! Eyewitness to Evolution. HarperCollins, Londýn.Přehledový výklad pro širší publikum od autora, který se trilobity zabývá odborně.
Esteve, J. – Hughes, N. C. – Zamora, S. (2011): Purujosa trilobite assemblage and the evolution of trilobite enrollment. Geology, 39(6), s. 575–578.Doklady pro různé způsoby stočení a jejich vývoj.
Barrande, J. (1852–1911): Système silurien du centre de la Bohême. díly I–VIII. vlastním nákladem, Praha a Paříž.Základní popisné dílo české paleozoické fauny. Zdroj pro původní popisy většiny barrandienských rodů a pro Barrandovo sledování růstu trilobitů.
Chlupáč, I. (1999): Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. Academia, Praha.Popis pražských a berounských lokalit včetně přístupnosti.
Vaněk, J. – Valíček, J. (2001): New index of the genera, subgenera and species of the Barrandian trilobites. Palaeontologia Bohemiae, 7, s. 1–49.Aktualizovaný soupis barrandienských rodů a druhů.
The Paleobiology Database (průběžně aktualizováno): Paleobiology Database. https://paleobiodb.org/Ověření stratigrafického a zeměpisného rozšíření rodů.