Kettneraspis

Určovací znaky

1. Okraj ocasního štítu nese dva vnitřní trny; příbuzný rod Leonaspis jich má na témže místě čtyři.
2. Hruď má devět článků: přední jsou zkrácené, zadní nesou robustní, výrazně prodloužené trny.
3. Týlní kroužek je protažený do páru dlouhých trnů mířících dozadu.
4. Na zadních pleurálních pruzích sedí trojice hrbolků, ze kterých trny vyrůstají.
5. Oči jsou malé a posazené blízko glabely, hlava je jinak plochá a široká.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Dno šelfových moří od mělkých karbonátových plošin po hlubší kalové facie. Rod snášel širší rozpětí prostředí než ostatní odontopleuridi, což odpovídá jeho dlouhému trvání a rozšíření.

Potrava. Obvykle se řadí mezi sběrače drobné potravy z povrchu sedimentu. Přímý doklad chybí; velikost ústní oblasti aktivní lov větší kořisti spíš vylučuje.

Ve světě. Silur a devon Severní Ameriky (zvláště kanadská Arktida a Quebec), Německa, Británie, Belgie, Švédska, Maroka, Ruska, Austrálie a Jižní Ameriky. Rod patří k nejkosmopolitnějším odontopleuridům.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Koněprusy

Odontopleuridi jsou skupina krátkodechá: většina rodů vydrží jeden stupeň, nanejvýš dva. Kettneraspis je výjimka – objevuje se hned na začátku siluru a mizí až ve středním devonu, tedy po zhruba šedesáti milionech let. Za tu dobu se dostal na obě strany tehdejšího oceánu a do všech hlavních typů šelfového dna.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje ocasní štít, a to jeho vnitřní okrajové trny. Kettneraspis má dva, blízce příbuzný rod Leonaspis čtyři. Znak je drobný a na neúplném kusu se snadno přehlédne, jiný spolehlivější ale k dispozici není.

Druhá vodítka jsou v hrudi. Ta má devět článků, ale nejsou stejné: přední jsou zkrácené a jejich trny krátké, zadní se prodlužují do robustních výběžků, které nesou většinu obrysu zvířete. Na zadních pleurálních pruzích sedí trojice hrbolků a právě z nich trny vyrůstají – rozmístění těchto hrbolků slouží v revizích k rozlišování druhů. Týlní kroužek nese pár dlouhých trnů mířících dozadu.

Autoři, kteří rod v posledních letech revidovali, sami upozorňují, že počet vnitřních okrajových trnů kolísá i mezi jedinci téhož druhu. Určení podle jediného exempláře proto není průkazné a rozhoduje série kusů z téže vrstvy.

Barrandův typový druh

Typový druh Kettneraspis pigra popsal Joachim Barrande roku 1872 z acanthopygových vápenců, tedy z eifelských vrstev Barrandienu, které v koněpruské oblasti leží nad vlastním útesem. Samotný rod z tohoto materiálu vymezili až Ferdinand Prantl a Alois Přibyl roku 1949, kdy se dosavadní sběrný rod Acidaspis rozpadl do několika samostatných celků.

Další české nálezy pocházejí z chýnických, suchomastských a zlíchovských vápenců a z dalejských břidlic pražské pánve. Jde tedy o rod, který v Barrandienu prochází podstatnou částí spodního a středního devonu.

Proč vydržel tak dlouho

Odontopleuridi jsou obvykle vázaní na úzce vymezené prostředí – nejčastěji na mělké karbonátové dno. Kettneraspis se najde jak tam, tak v hlubších kalových faciích, a to na Laurussii, Baltice i na severním okraji Gondwany. Tahle šíře je nejsnazší vysvětlení jeho dlouhého trvání: rod nezanikl s každou změnou facií, protože nebyl vázaný na jednu.

Vysvětlení je ale odvozené z rozšíření nálezů, ne z něčeho, co by šlo na schránce změřit. Stejně dobře může jít o to, že se pod jedním jménem vedou zvířata, která spolu úžeji nesouvisejí – rod je vymezený znaky, které se, jak ukazují revize, opakovaně mění. Souvislosti mezi ostnitostí a prostředím se věnuje kapitola o povrchu schránky.

Americké kusy

Nejčastěji reprodukovaným zástupcem rodu je K. williamsi ze spodnodevonských vrstev Oklahomy. Zdejší slínovce jsou měkčí než okolní schránka, takže se dají odstranit tryskou s abrazivem a zvíře zůstane prostorově zachované, s trny v původní poloze. Materiál tohoto typu je pro poznání stavby těla cennější než zploštělé kusy z břidlic – a zároveň vysvětluje, proč obrázky rodu pocházejí spíš z Ameriky než z Čech.