Phacops

Určovací znaky

1. Přední lalok glabely je nafouklý a přesahuje přední okraj hlavy, takže hlava zboku působí jako svislá stěna.
2. Postranní rýhy glabely jsou setřelé; zřetelné zůstávají jen dvě zadní, které oddělují týlní a předtýlní kroužek.
3. Oči jsou schizochroální, tvořené velkými oddělenými čočkami, a zvedají se vysoko nad líce.
4. Lícní trny dospělým jedincům chybějí a zadní kouty hlavy jsou zaoblené.
5. Ocasní štít je menší než hlavový; jeho osa má devět až jedenáct kroužků a po stranách je pět až osm párů žeber.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Šelfová moře od útesových vápenců po jemné kaly. Rod je doložený z mělkých i hlubších poloh a z několika paleokontinentů současně, takže na jediné prostředí vázaný nebyl.

Potrava. Hypostom pevně přirostlý k přednímu okraji hlavy odpovídá podle převažujícího výkladu dravci nebo mrchožroutovi. Starší práce rod řadily mezi konzumenty detritu; přímý doklad o potravě chybí.

Ve světě. Evropa, severozápadní Afrika, Severní i Jižní Amerika a Čína. Nejbohatší materiál pochází z eifelu Porýní a Ardenn a z devonu marockého Tafilaltu.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Phacops je nejčastěji vyobrazovaný devonský trilobit a zároveň rod, jehož obsah se za posledních padesát let zmenšil víc než u kteréhokoli jiného. Vyklenutá hlava, hrbolatý povrch a dvě vysoká oči s velkými oddělenými čočkami se vžily natolik, že se pod tímto jménem dodnes prodává materiál, který do rodu už dávno nepatří.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje hlava. Přední lalok glabely je nafouklý a převisá přes přední okraj, takže zboku vypadá čelo zvířete jako kolmá stěna. Postranní rýhy glabely jsou setřelé a zřetelné zůstávají jen dvě zadní. Lícní trny dospělci nemají, zadní kouty hlavy jsou zaoblené.

Zbytek těla je proti tomu málo výmluvný: hruď má jedenáct článků jako téměř všichni zástupci podřádu Phacopina a ocasní štít je půlkruhový, s devíti až jedenácti kroužky osy a pěti až osmi páry žeber. Povrch schránky je pokrytý hrbolky, jejichž velikost a hustota slouží k rozlišení druhů – na otřelém kuse zmizí tenhle znak jako první a s ním většina toho, co by se dalo určit.

Co všechno se z rodu vyčlenilo

Rod zavedl Hermann Emmrich roku 1839 a typovým druhem je evropský Phacops latifrons ze středodevonských vápenců Porýní. Postupně se ukázalo, že pod jedním jménem jsou vedené skupiny, které se od typového druhu liší dost na vlastní pojmenování. Pro české a středoevropské druhy vymezil Ivo Chlupáč na přelomu šedesátých a sedmdesátých let rody Chotecops, Prokops a Boeckops, pro americké formy vznikly rody Paciphacops a Viaphacops a severoamerické druhy mladší než eifel dostaly roku 1990 jméno Eldredgeops.

Praktické důsledky jsou dva. Ve sbírkách i v obchodě se dál používají stará jména – Phacops rana místo Eldredgeops rana je nejčastější případ. A z Česka rod v úzkém pojetí doložený není: barrandienské druhy patří do rodů, které pro ně Chlupáč zavedl, a moravské famenské formy se dnes obvykle vedou v rodu Omegops. Českým fakopidem, který jméno rodu drží, je Reedops – a i ten byl původně popsán jako podrod rodu Phacops.

Oko, na kterém se měří optika

Schizochroální oko tohoto rodu patří k nejlépe prozkoumaným zrakovým orgánům, jaké se z paleozoika zachovaly. Čočky jsou velké, oddělené hlubokou sklérou a každá má vlastní rohovku; uvnitř kalcitové čočky bývá zachovaná dvojvrstevná stavba, která podle převažujícího výkladu vyrovnávala otvorovou vadu. Oči sedí vysoko po stranách hlavy, takže zorné pole pokrývalo téměř celý obzor a sahalo i nad vodorovnou rovinu. Stavbě oka se věnuje kapitola oči a vidění.

Proč se najde svinutý

Stočené exempláře jsou u rodu běžnější než natažené. Není to náhoda zachování: na spodní straně hlavy probíhá v její přední polovině souvislá rýha ohraničená lištami a po stranách přerušená zářezy. Do ní při svinutí zapadl okraj ocasního štítu, takže se schránka uzavřela mechanicky a nešla snadno rozevřít. Podobné zámky se u trilobitů objevují opakovaně a jejich podobám se věnuje kapitola hruď a článkování.

Zda šlo o obranu proti dravcům, nebo o způsob, jak přečkat zvíření sedimentu, rozhodnout nelze – nejspíš platilo obojí. Vodítkem bývá, jestli se v téže vrstvě najdou i natažení jedinci: kde jsou stočení výrazně v převaze, mluví to spíš pro reakci na podnět než pro polohu vzniklou při transportu mrtvého těla.