Radiaspis

Určovací znaky

1. Ocasní štít nese osm párů okrajových trnů, které jsou navzájem přibližně stejně dlouhé.
2. Trny se rozbíhají do vějíře, takže obrys ocasu připomíná paprsky – odtud jméno rodu.
3. Střední část týlního kroužku je nafouklá a protažená do dvojice trnů.
4. Hruď má devět článků a z konce každého vybíhá jediný trn.
5. Zadní část osy ocasního štítu je rozdělená do dvou laloků.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Dno mělkých karbonátových šelfů a útesových předpolí. České nálezy pocházejí z vápenců pražské pánve, belgické a německé z devonských útesových facií Ardenn a Eifelu.

Potrava. Rod se řadí mezi sběrače drobné potravy z povrchu dna. Přímý doklad chybí a zařazení vychází ze stavby ústní oblasti společné celé čeledi.

Ve světě. Silur a devon Evropy (Německo, Belgie, Francie, Španělsko, Čechy), kanadské Arktidy, Maroka, Austrálie a Spojených států. Nálezy jsou všude řídké.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Loděnice
• Praha-Řeporyje

U většiny odontopleuridů je jeden pár ocasních trnů dlouhý a ostatní zakrnělé. Radiaspis má na okraji ocasního štítu osm párů trnů a všechny přibližně stejné – rozbíhají se do vějíře, který dal rodu jméno.

Podle čeho rod poznáte

Podle ocasu, pokud se dochoval. Osm párů srovnatelně dlouhých okrajových trnů je znak, který nemá žádný jiný rod čeledi. Zadní část osy ocasního štítu je navíc rozdělená do dvou laloků, což se dá ověřit i na kusu bez trnů.

Hlava je pro čeleď typická: střední část týlního kroužku je nafouklá a protažená do dvojice trnů, glabela je rozčleněná do laloků, oči drobné. Hruď má devět článků a z konce každého vybíhá jediný trn.

Praktický problém je zachování. Tenké trny se lámou u kořene a s nimi mizí jediný rozhodující znak. Neúplný ocasní štít se od ostatních odontopleuridů odlišit nedá a v soupisech se takový materiál vede jen jako Radiaspis sp., nebo se k rodu neřadí vůbec.

Vějíř místo dvou bodců

Uspořádání trnů se u trilobitů obvykle vykládá dvěma způsoby, jako obrana a jako opora na měkkém dně. Vějíř stejně dlouhých trnů se s druhým výkladem snáší lépe než dvojice dlouhých bodců: rozkládá váhu na širší plochu, podobně jako sněžnice. Nejde ale o doklad, jen o to, že tvar jednomu z výkladů nepřekáží. Přehled argumentů shrnuje kapitola stočení a obrana, stavbu ostnitého povrchu kapitola o povrchu schránky.

České nálezy

Rod je z Barrandienu doložený opakovaně, vždy jen jednotlivými kusy. Ze silurského motolského souvrství Loděnic se uvádí druh vedený jako R. formosa, z přídolských požárských vrstev v okolí Řeporyj druh R. nauseola. Ze spodnodevonských sliveneckých a vinařických vápenců pražské pánve pochází materiál určený jen do rodu.

Rozptýlení nálezů napříč několika souvrstvími odpovídá tomu, jak se rod chová i jinde: je přítomný dlouho, ale nikdy hojný. Skladbu českých devonských společenstev a jejich vazbu na prostředí rozebírá práce o trilobitových společenstvech Barrandienu.

Konec ve středním devonu

Poslední záznamy rodu končí ve spodním givetu. Do stejné úrovně spadá taghanická událost, tedy rychlá změna prostředí, která ve středním devonu srazila pestrost mělkovodních společenstev a postihla zvlášť tvrdě útesové fauny. Zánik rodu se s ní obvykle spojuje. Vazba je časová, ne prokázaná příčinně – u rodu, který je všude vzácný, je poslední výskyt navíc spíš údajem o hustotě nálezů než o datu vyhynutí. Širší souvislosti devonského ústupu trilobitů shrnuje kapitola ústup po ordoviku.