Odontopleura

Určovací znaky

1. Střední část týlního kroužku je zdvižená a protažená do páru dlouhých týlních trnů.
2. Glabela má nápadně velké postranní laloky, oddělené hlubokými rýhami.
3. Hruď má devět článků a jejich počet se u typového druhu nemění ani mezi dospělými jedinci.
4. Trny na lícních částech hlavy a na zadních pleurách jsou tenké a dlouhé.
5. Ocasní štít je široký a nese pár okrajových trnů mířících vodorovně dozadu.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Dno mělkého až středně hlubokého karbonátového šelfu. Materiál pochází z vápnitých břidlic a vápenců, které se ukládaly pod hladinou vlnění.

Potrava. Řadí se mezi sběrače drobných částic z povrchu dna. Doklad o skladbě potravy chybí; drobná ústní oblast lov větší kořisti prakticky vylučuje.

Ve světě. Silur střední a severní Evropy: Čechy, jihovýchodní Gotland ve Švédsku a Polsko. Zámořské údaje pod tímto jménem se týkají příbuzných rodů.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Loděnice
• Praha-Řeporyje

Podle rodu Odontopleura se jmenuje čeleď Odontopleuridae i celý řád Odontopleurida – skupina, do které patří nejtrnitější trilobiti vůbec. Samotný rod je přitom nenápadný: drobné zvíře kolem centimetru, které by v ruce zaniklo, kdyby nebylo ostnaté po celém obvodu.

Podle čeho rod poznáte

Nejnápadnější je týlní kroužek. Jeho střední část je zdvižená nad okolí a vybíhá do dvojice dlouhých trnů. Glabela má velké postranní laloky, oddělené hlubokými rýhami, takže hlava působí spíš jako soustava boulí než jako jednolitý štít. Oči jsou drobné.

Hruď má devět článků. Ocasní štít je široký a nese pár okrajových trnů, které nemíří šikmo vzhůru jako u příbuzných rodů, ale vodorovně dozadu.

Určení podle úlomku nefunguje. Odontopleuridi mají všichni podobný obrys a liší se v detailech ocasního štítu, které se lámou jako první. Ve starší literatuře se navíc jméno Odontopleura používalo jako sběrné pro celou skupinu, takže záznam v soupise ještě neznamená, že šlo právě o tento rod. Řada údajů z ordoviku a devonu, které databáze pod tímto jménem vedou, patří ve skutečnosti jinam.

Ustálený počet článků

Počet hrudních článků u typového druhu nekolísá – devět mají všichni dospělí jedinci. Přibývání článků končí velmi časně, dlouho předtím, než zvíře dosáhne dospělé velikosti; zbytek růstu už jen zvětšuje to, co je hotové.

Tím se rod liší od Aulacopleury z Loděnic, u které se počet článků mezi dospělými jedinci téže populace mění. Obě zvířata přitom žila ve stejné pánvi a přibližně ve stejné době. Vývojovým sledům a jejich proměnlivosti se věnuje kapitola o ontogenezi.

Hromadný výskyt na dvou kontinentech

Ve wenlocku se rod objevuje současně v pražské pánvi a na Gotlandu, a to v obou případech nakrátko a ve velkém množství. Jde o jeden z případů, kdy se v mělkovodní fauně objeví stejný druh na vzdálených místech během krátkého intervalu – jev, který se používá ke korelaci vrstev mezi pánvemi. Výklad takových nahromadění rozebírá kapitola o hromadných nakupeních.

Nabízejí se dvě vysvětlení a nejsou v rozporu. Buď se rozšíření druhu na krátkou dobu otevřelo, protože se změnily podmínky na obou šelfech současně, nebo jde o nahromadění svlečených schránek, které se v jedné vrstvě soustředily z delšího období. Rozlišit je lze podle toho, kolik z nalezených schránek je celých a v jaké poloze mají uvolněné části hlavy.

České nálezy

Jádro českého materiálu leží v motolském souvrství Loděnic, tedy přesně v tom intervalu, do kterého rod v užším vymezení patří. Databáze vedou i mladší, ludlowské nálezy z kopaninského souvrství – mimo jiné z lomů v Řeporyjích – k těm je ale revidované vymezení rodu zdrženlivé.

Kusy, které Barrande z Barrandienu zobrazil, jsou uložené v Národním muzeu. Určovat je bez lupy nemá smysl: znaky, na kterých rod stojí, měří desetiny milimetru.