Cromus

Určovací znaky

Ocasní štít je dlouhý a trojúhelníkovitý, s výraznými postranními žebry oddělenými hlubokými rýhami.
Kroužků na ose ocasního štítu je zřetelně víc než žeber vedle ní; poměr obou počtů odděluje druhy.
Glabela se dopředu rozšiřuje a nese pravidelněji rozmístěné a jemnější hrbolky než u rodu Encrinurus.
Oči vystupují na nízkých pahorcích, které je zvedají nad rovinu lící.
Hruď má jedenáct článků se zaobleně zakončenými pleurami.

Pozor na záměnu

Rod se dlouho vedl jako podrod rodu Encrinurus a rozdíl mezi nimi spočívá v jemnosti ohrbolení a ve výraznosti pygidiálních žeber, ne ve tvaru těla. U zvětralého materiálu, kde se ohrbolení setřelo, není rozlišení spolehlivé.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Vápence a vápnité břidlice mělkého až středně hlubokého šelfu pražské pánve. Nálezy se soustřeďují do kopaninského souvrství, ojediněle sahají do přídolských požárských vrstev.

Potrava. Tvar hypostomu řadí rod mezi sběrače drobného materiálu z povrchu dna. Obsah střeva ani stopy po pastvě u rodu doložené nejsou, jde o odvození ze stavby schránky.

Ve světě. Mimo Čechy je rod uváděný z arktické Kanady, Austrálie, Spojených států, Uzbekistánu, Grónska a Maroka. Většina publikovaného materiálu ale pochází z pražské pánve.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

Cromus je jeden z mála rodů trilobitů, u kterých je Barrandien dodnes hlavním nalezištěm. V Paleobiology Database připadá na pražskou pánev zhruba polovina všech evidovaných výskytů rodu; zbytek se rozděluje mezi arktickou Kanadu, Austrálii a několik dalších oblastí.

Podle čeho rod poznáte

Nejlépe podle ocasního štítu, který se také nejčastěji nachází samostatně. Je dlouhý, zúžený do trojúhelníku a jeho boky nesou výrazná žebra oddělená hlubokými rýhami. Osní část se přitom rozpadá do většího počtu kroužků, než kolik je vedle ní žeber – znak společný celé čeledi Encrinuridae. Právě poměr obou počtů odděluje jednotlivé druhy, takže samostatně nalezené pygidium unese určení i bez hlavy.

Hlavový štít má dopředu rozšířenou glabelu pokrytou hrbolky a oči vyzdvižené na krátkých stopkách. Ohrbolení je jemnější a pravidelnější než u rodu Encrinurus; na zvětralém povrchu ale tenhle rozdíl zaniká a rozlišení obou rodů přestává být možné.

Hruď má jedenáct článků a jejich pleury končí zaobleně, bez volných trnů. Pro celkový obrys těla to znamená plynulý přechod od hlavy k ocasnímu štítu bez ostrých hran – opak stavby, kterou mají cheiruridi ze stejných vrstev.

Rod, podrod, zase rod

Barrande jméno Cromus zavedl v prvním díle Systému silurien. Letopočet se v soupisech rozchází: většina databází uvádí 1852, některé rejstříky 1850, podle toho, jak datují vydání svazku. Při hledání v katalozích se vyplatí zkusit obě podoby.

Během dvacátého století se rod opakovaně slučoval s rodem Encrinurus a vedl se jako jeho podrod, takže české druhy nesou ve starší literatuře jména ve tvaru Encrinurus (Cromus). Dnes se Cromus obvykle uvádí jako samostatný rod, ale při vyhledávání ve sbírkových databázích je nutné počítat s oběma podobami jména – a u starších muzejních popisek i s tím, že rodové jméno na nich vůbec nemusí být.

Kde ho v Česku hledat

Typový druh Cromus beaumonti pochází z kopaninského souvrství ludlowského stáří, z okolí Prahy; ze stejných vrstev je popsaná i většina dalších českých druhů. Kopaninské vrstvy odkrývají staré lomy v Řeporyjích a profil barrandovských skal; nejmladší nálezy sahají do požárských vrstev přídolí.

Prostředí

Kopaninské souvrství vzniklo v mělkém až středně hlubokém moři s karbonátovou sedimentací a s pestrou faunou hlavonožců, mlžů a dalších trilobitů. Cromus se v něm vyskytuje spolu s cheiruridy a fakopidy, ne však v hromadných nakupeních: nálezy bývají jednotlivé a rozpadlé na části schránky.

Zařazení

Rod patří do řádu Phacopida. Trilobiti se schizochroálníma očima a proparijními švy.

Zdroje

Barrande, J. (1852–1911): Système silurien du centre de la Bohême. díly I–VIII. vlastním nákladem, Praha a Paříž.Základní popisné dílo české paleozoické fauny. Zdroj pro původní popisy většiny barrandienských rodů a pro Barrandovo sledování růstu trilobitů.
Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.
Vaněk, J. – Valíček, J. (2001): New index of the genera, subgenera and species of the Barrandian trilobites. Palaeontologia Bohemiae, 7, s. 1–49.Aktualizovaný soupis barrandienských rodů a druhů.
Horný, R. – Bastl, F. (1970): Type specimens of fossils in the National Museum Prague. Volume 1: Trilobita. Národní muzeum, Praha.Soupis typového materiálu, včetně Barrandových exemplářů.
Chlupáč, I. – Brzobohatý, R. – Kovanda, J. – Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha.Stratigrafie a vývoj Barrandienu v širším rámci české geologie.
The Paleobiology Database (průběžně aktualizováno): Paleobiology Database. https://paleobiodb.org/Ověření stratigrafického a zeměpisného rozšíření rodů.