Isotelus

Určovací znaky

1. Hlavový a ocasní štít jsou přibližně stejně velké a oba mají zaoblený, dozadu se sbíhající obrys.
2. Hruď tvoří osm článků stejné velikosti, což je u asafidů nejběžnější počet.
3. Rýhy kolem glabely jsou mělké až setřené, takže hlava působí jako hladká lopata.
4. Na ohnutém okraji schránky a na kloubních plochách jsou nápadné terasovité lišty uspořádané do soustředných řad.
5. Hypostom je velký a vzadu rozeklaný do dvou trojúhelníkových hrotů.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Teplá mělká moře laurentského šelfu s karbonátovým i jemně klastickým dnem. Nálezy pocházejí většinou z prostředí blízkých pobřeží.

Potrava. Rozeklaný hypostom se dvěma hroty se vykládá jako nástroj dravce, který lovil měkkou kořist na dně i pod ním. Nález schránky ležící nad chodbou červovitého živočicha, která pod hlavou končí, se čte jako doklad takového lovu; jde ale o jediný exemplář.

Ve světě. Laurentie, tedy východ Severní Ameriky od Manitoby a Ontaria po Ohio, Kentucky a Iowu. Mimo severoamerický kontinent je rod v moderním pojetí prakticky neznámý.

Zarýval se do měkkého sedimentu, kde hledal potravu i úkryt.

Když se v literatuře mluví o největším trilobitovi, jde skoro vždy o Isotelus. Úplná schránka druhu Isotelus rex z Manitoby měří 720 mm na délku, 400 mm v největší šířce a 70 mm na výšku. Do jejího popisu v roce 2003 nebyl znám žádný úplný trilobit delší než půl metru.

Podle čeho rod poznáte

Hlava a ocas jsou stejně velké a oba hladké – jméno rodu, řecky „stejné konce“, míří přesně na to. Mezi nimi je osm hrudních článků. Glabela splývá s okolím lící, protože rýhy kolem ní jsou setřené, a hlavový štít proto vypadá jako zaoblená lopata.

Podle lícních trnů se rod určit nedá. Dospělí jedinci I. rex a I. gigas je nemají, u jiných druhů dosahují až k ocasnímu štítu. Spolehlivější znak jsou terasovité lišty: soustředné řady jemných stupňů na ohnutém okraji schránky, na kloubních plochách hrudních článků a na hypostomu. Na obroušeném nebo neúplném kusu bývají patrné i tam, kde už obrys nic neříká.

Rekordní kus z Manitoby

Holotyp Isotelus rex pochází ze svrchnoordovických vápenců skupiny Churchill River v severní Manitobě, uložených v prostředí blízkém pobřeží. Byl skoro o sedmdesát procent delší než dosud největší popsaný úplný trilobit a zůstal nezdeformovaný, protože ho pohřbil pevný karbonátový sediment.

Prvenství se ale později zkomplikovalo. Z ordoviku Portugalska byly popsány schránky srovnatelné velikosti a úlomky, které ukazují na zvířata ještě větší; ta ovšem nejsou zachovaná vcelku. Formulace „největší úplný exemplář“ tedy platí, „největší trilobit vůbec“ je tvrzení, pod které se dnes už podepsat nelze.

Lovec pod hladinou dna

Rozeklaný hypostom se dvěma hroty směřujícími dozadu je u trilobitů znak spojovaný s masožravostí. U rodu Isotelus k němu přistupuje nález, na kterém pod schránkou probíhá chodba červovitého živočicha a končí právě pod hlavou. Nabízí se čtení, že zvíře kořist z chodby vyhrabalo a sežralo. Vzhledem k tomu, že jde o jediný takový kus, zůstává to výkladem, ne prokázaným způsobem lovu.

Larvy měly úplně jiný tvar než dospělci a žily ve vodním sloupci. Rozdíl mezi larválním a dospělým tělem je u asafidů obecně velký a bere se jako jeden z důvodů, proč se skupina rozšířila přes oceánské bariéry.

Státní zkamenělina Ohia

Exemplář vykopaný při stavbě odtokového tunelu Huffmanovy přehrady u Daytonu měřil 37 cm a dělníci ho zprvu hlásili jako zkamenělou želvu. Právě kolem něj vznikla studentská petice, na jejímž základě byl v roce 1985 Isotelus prohlášen za oficiální zkamenělinu státu Ohio. Znaky, na kterých zařazení celé skupiny stojí, shrnuje přehled řádu Asaphida.