Colpocoryphe

Určovací znaky

1. Glabela má lichoběžníkový obrys, je vyklenutá nad úroveň okolí a nese tři, spíš čtyři páry zřetelných postranních rýh.
2. Uprostřed předního okraje hlavového štítu je nápadný zářez, často s téměř rovnoběžnými okraji.
3. Ocasní štít je trojúhelníkový, s šesti až osmi prstenci na ose a se širokým lemem odděleným zlomem vyklenutí.
4. Oční valy jsou slabé a oči malé; hruď má jako u ostatních kalymenidů třináct článků.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Dno mělkého šelfu, od jemných kalů po hrubozrnný písek. Rod prochází napříč několika souvrstvími pražské pánve, což ho odlišuje od úzce vázaných současníků.

Potrava. Stavba hypostomu odpovídá zvířeti, které sbíralo drobnou potravu z povrchu dna. Zbytky trávicí soustavy popsané z barrandienských exemplářů o složení potravy nic neříkají.

Ve světě. Perigondwanské pánve: Čechy, Francie (Armorický masiv), Španělsko, Portugalsko a Maroko. Nejbohatší materiál pochází z pražské pánve a z Bretaně.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Praha-Šárka

Colpocoryphe je v ordoviku pražské pánve tak běžný, že se v terénu používá jako první vodítko: kdo najde kalymenida se zářezem na čele, ví, ve kterém patře vrstev je. Rod přitom prochází několika souvrstvími, od černých břidlic šáreckého po hrubé droby letenského souvrství, a nedá se použít k jemné korelaci.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje hlava. Glabela má lichoběžníkový obrys – dopředu se zužuje, ale zůstává hranatá, ne kuželovitá – a je vyklenutá výš než okolní tváře. Postranní rýhy jsou zřetelné, obvykle tři až čtyři páry. Uprostřed předního okraje hlavového štítu je zářez, jehož okraje bývají téměř rovnoběžné; ten je pro rod nejspolehlivější.

Ocasní štít je trojúhelníkový. Osa nese šest až osm prstenců a sahá téměř k zadnímu okraji, kam ji dotahuje krátký hřebínek. Široký lem kolem štítu je od pleurálních polí oddělený náhlou změnou vyklenutí, ne rýhou.

Hlavní záměna je s rodem Flexicalymene. Ten má glabelu zvonovitou a čelo bez zářezu. Na zploštělých kusech z břidlic je ale hlava často rozdrcená a rozhodovat se musí podle ocasního štítu – u Flexicalymene je kratší a méně trojúhelníkový.

Spor o čeleď

Rod popsali Novák a Perner z barrandienského materiálu, ale typový druh pochází z Bretaně. Zařazení se od té doby několikrát měnilo. Nejčastěji se vede v čeledi Calymenidae, dřívější práce ho stavěly do samostatné podčeledi Colpocoryphinae a některé databáze ho dodnes vedou mezi Homalonotidae. Rozdíl není okrajový: kalymenidi a homalonotidi se liší mírou vyklenutí těla a stavbou glabely, tedy právě znaky, které jsou u tohoto rodu na hraně.

Ve starší české literatuře proto najdete stejná zvířata pod různými jmény čeledí, aniž by se změnil samotný materiál.

Zbytky vnitřností

Z barrandienského materiálu tohoto rodu a rodu Flexicalymene jsou popsané struktury vyložené jako pozůstatky trávicí soustavy. Jde o vzácnost – u trilobitů se běžně zachovává jen schránka a měkké tkáně se rozpadají dřív, než je stačí obalit sediment. Tady se dochovaly jako dutiny a odlišně zbarvené výplně v ose těla.

Co z toho plyne pro potravu, je otázka. Přítomnost trávicích výběžků v přední části těla odpovídá stavbě, kterou mají i dnešní členovci zpracovávající drobnou organickou hmotu, konkrétní složení potravy z ní ale odvodit nelze. Rozborem tohoto typu dokladů se zabývá kapitola hypostom a příjem potravy.

Kde ho hledat

Nejbohatší české nálezy pocházejí ze šáreckého souvrství, tedy z okolí Divoké Šárky a z rokycanské oblasti, a dále z letenského a zahořanského souvrství v okolí Berouna. Mimo Čechy je rod běžný ve francouzském Armorickém masivu, v Iberii a v Maroku – tedy v pánvích, které v ordoviku ležely na severním okraji Gondwany.