Harpes

Určovací znaky

1. Hlavový štít přechází do plochého lemu, který je tvořený dvěma spojenými destičkami a hustě prostoupený drobnými otvory.
2. Lem se dozadu protahuje do dvou špičatých výběžků sahajících podél hrudi dozadu.
3. Glabela je vyklenutá a končí hluboko před předním okrajem lemu.
4. Oči jsou zmenšené na dva hrbolky posazené blízko glabely a spojené s ní nízkými očními valy.
5. Hruď má dvanáct nebo více článků a ocasní štít je proti hlavě nepatrný.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká až středně hluboká šelfová moře s jemným dnem, často v karbonátových facích. V Barrandienu se rod objevuje v dalejsko-třebotovském souvrství a ve vápencích jeho okolí.

Potrava. Podle rozšířeného výkladu vznikal pod lemem uzavřený prostor, ve kterém zvíře vířilo vodu a zachytávalo z ní částice. Výklad je pravděpodobný, ne prokázaný; otvory v lemu se dají stejně dobře číst jako místa pro smyslové štětinky.

Ve světě. Devon Evropy a severní Afriky – Německo, Belgie, Britské ostrovy, Itálie, Maroko, Alžírsko – a dále Kanada, Rusko, Kazachstán, Čína, Brazílie, Thajsko a Austrálie.

Zpracovával drobné částice z vody nebo z rozvířeného sedimentu.

Hlava rodu Harpes zabírá polovinu zvířete. Vlastní štít je malý a vyklenutý, kolem něj se ale rozkládá plochý lem široký jako celá hlava, prostoupený stovkami drobných otvorů a protažený dozadu do dvou hrotů. Podle zahnutého tvaru dostal rod jméno – harpe byl v antice srp nebo zahnutý meč.

Podle čeho rod poznáte

Lem je natolik nápadný, že rozhodne v okamžiku. Není to jednoduchý okraj: tvoří ho dvě destičky spojené po obvodu, mezi nimiž zůstává dutý prostor, a otvory procházejí oběma. Glabela je krátká a vyklenutá a její konec leží hluboko uvnitř lemu, ne u jeho okraje.

Oči jsou zmenšené na dva hrbolky posazené těsně u glabely a spojené s ní očními valy. Hruď má dvanáct nebo více článků a ocasní štít je proti hlavě nepatrný.

Nejčastější záměna je s Eoharpes, který je starší a má kratší glabelu, a s trinukleidy typu Cryptolithus nebo Onnia. Rozdíl proti trinukleidům je jednoznačný: ti mají jen šest hrudních článků a jamky v lemu uspořádané do pravidelných řad, zatímco u harpetidů jsou otvory rozmístěné nepravidelně.

Jméno, které pohltilo celý řád

Goldfuss zavedl rod roku 1839 na materiálu z eifelských vápenců. Po zbytek devatenáctého a část dvacátého století se pod jméno Harpes ukládal prakticky každý trilobit se širokým děrovaným lemem, bez ohledu na stáří. Odtud pocházejí ordovické a silurské údaje, které v databázích u rodu dodnes figurují.

Revize čeledi tento soubor rozdělila mezi desítky rodů – Bohemoharpes, Scotoharpes, Kielanharpes, Reticuloharpes a další – a rodu Harpes v užším pojetí zbyl hlavně devon Evropy a severní Afriky. Barrandovy české druhy prošly touž cestou, takže totéž zvíře nese ve starší a v novější literatuře jiné jméno. Vymezení řádu Harpetida je výsledkem téže práce.

K čemu byl lem

Nejrozšířenější výklad počítá s tím, že mezi lemem a dnem vznikal uzavřený prostor. Zvíře v něm vířilo vodu končetinami a zachytávalo z ní částice; otvory měly propouštět vodu ven. Proti tomu stojí výklad, že otvory nesly smyslové štětinky, a třetí možnost, že dvojitá stavba lemu jen odlehčovala velkou plochu.

Žádný z výkladů zatím nemá přímou oporu v nálezu měkkých částí. Pro první z nich mluví zmenšené oči a plochý tvar těla, které odpovídají zvířeti žijícímu těsně na dně; proti němu skutečnost, že se lem vyskytuje i u rodů z prostředí, kde by filtrace nedávala smysl.

V Česku

Rod je z Barrandienu doložený ze spodního devonu – z dvorecko-prokopských vápenců pragu a z dalejsko-třebotovského souvrství, kde tvoří součást společenstva popsaného Chlupáčem. Druhá česká oblast leží na Moravě u Horního Benešova v Nízkém Jeseníku, kde jsou harpetidi známí ze středodevonských vrstev. Ordovické údaje z Králova Dvora pocházejí ze starších soupisů a k dnešnímu vymezení rodu se nevztahují.