Dicranurus

Určovací znaky

1. Týlní kroužek nese pár mohutných trnů, které se stáčejí dozadu a nahoru do závitu nad hrudí.
2. Hruď má devět článků; přední pleurální trny jsou krátké a zahnuté, zadní podstatně delší.
3. Ocasní štít je nepatrný a nese jediný pár okrajových trnů.
4. Lícní trny jsou dlouhé a míří dozadu, postranní trny na okraji hlavy ale chybějí.
5. Oči jsou malé a sedí vysoko na lících, proti bazálním lalokům glabely.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Dno mělkých karbonátových moří. Český materiál pochází z útesových a svahových vápenců pražské pánve, marocký z obdobných facií Anti-Atlasu.

Potrava. Přímý doklad o potravě chybí. Drobná ústní oblast odpovídá spíš sběru částic z povrchu dna než aktivnímu lovu; databáze rod přesto vedou jako dravce, což je zařazení odvozené od celé skupiny, ne od nálezu.

Ve světě. Spodní devon Maroka, Spojených států (Oklahoma) a Austrálie, vedle českých nálezů z pražské pánve. Rozšíření odpovídá mělkým karbonátovým mořím mezi Laurussií a severním okrajem Gondwany.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Koněprusy

Na týlním kroužku hlavy vyrůstá rodu Dicranurus dvojice trnů, které se stáčejí dozadu a nahoru do závitu. Připomínají beraní rohy a v celé třídě trilobitů nemají obdobu. Jméno rodu se přitom k nim nevztahuje: složili ho z řeckého dikranon, tedy vidle, a oura, ocas – míří na dvojici trnů na ocasním štítu.

Podle čeho rod poznáte

Rohy stačí. Vyrůstají z týlního kroužku, tedy ze zadního okraje hlavy, a jejich závit se u dospělých jedinců uzavírá téměř do kruhu. U příbuzných rodů týlní trny obvykle míří přímo dozadu nebo šikmo vzhůru, ale nestáčejí se.

Zbytek stavby těla je pro odontopleuridy běžný. Hruď má devět článků a z konce každého vybíhá trn; přední trny jsou krátké a zahnuté dopředu, zadní se prodlužují. Ocasní štít je nepatrný a nese jediný pár okrajových trnů. Oči jsou malé a posazené vysoko na lících, hned proti bazálním lalokům glabely. Postranní trny na okraji hlavy, které mají některé blízké rody, tady chybějí.

Podle úlomku se rod určit nedá. Schránka je tenká a láme se přesně v místě, kde trn nasedá na článek, takže běžný nález je střed těla s pahýly.

Barrandův monstrosus

Druh Dicranurus monstrosus popsal Joachim Barrande roku 1852 z českého materiálu, původně jako Acidaspis monstrosa. V pražské pánvi ho zná řada pragských vápenců – koněpruský, slivenecký, řeporyjský, dvorecko-prokopský i vinařický. Kusů je málo a většinou jde o hlavové štíty.

Světovou pověst druhu ale udělaly nálezy ze stejně starých vrstev marockého Anti-Atlasu. Odtud pocházejí exempláře, na kterých jsou rohy i hrudní trny zachované celé, a odtud také plyne obvyklá představa, jak zvíře vypadalo. Marocké kusy se přitom vedou pod jménem, které vzniklo na českém materiálu – jde o jeden z případů, kdy Barrandovo jméno obletělo svět, aniž by ho následovaly české nálezy.

K čemu byly rohy

Stočené trny se nedají vysvětlit stejně snadno jako rovné. Pro obranu proti spolknutí je výhodnější trn, který trčí ven, ne ten, který se ohýbá zpátky nad tělo. Nejčastěji se proto uvádí, že rohy zvětšovaly obrys zvířete při pohledu shora a přitom nebránily stočení do klubíčka. Přímý doklad ale žádný z výkladů nemá, a to ani ve formě zhojených zranění, která se u trilobitů jinak občas najdou. Výkladům trnů se věnuje kapitola stočení a obrana, přehled celé skupiny řád Odontopleurida.

Na co si dát pozor u koupených kusů

U marockých kusů se doplňuje především to, co cenu zvedá: špičky rohů, hrudní trny a celé strany těla. Závit se přitom modeluje snadno, protože jeho tvar je předvídatelný. Určovat rod podle tvaru závitu na preparovaném kuse proto nemá smysl. Spolehlivější je počet hrudních článků a poloha očí – znaky, které nikdo nedoplňuje, protože se na ceně neprojeví.