Scutellum

Určovací znaky

1. Ocasní štít je velký a vějířovitý a zabírá větší plochu než hlavový štít.
2. Osa ocasního štítu je nezvykle krátká a končí hned za jeho předním okrajem; odtud se rozbíhají široká plochá žebra.
3. Glabela se dopředu rozšiřuje a její postranní rýhy jsou setřelé, takže hlava působí hladce.
4. Hruď má deset článků, tedy podstatně méně, než mají kambričtí trilobiti srovnatelné velikosti.
5. Povrch schránky nese jemné hrbolky, nejlépe patrné na okraji ocasního štítu.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělká, dobře prosvětlená moře s karbonátovým dnem, včetně útesových těles. V tmavých pánevních břidlicích rod chybí.

Potrava. Stavba hypostomu odpovídá zvířeti, které sbíralo potravu z povrchu sedimentu. Krátká silná osa a široká pleurální pole se vykládají jako přizpůsobení pohybu po pevném dně; přímý doklad o složení potravy chybí.

Ve světě. Devon Evropy (Německo, Belgie, Francie, Španělsko, Polsko, Itálie, Čechy), Severní Ameriky, Maroka, Uzbekistánu, Ruska, Číny a Austrálie. Rod se objevuje téměř všude, kde se ukládaly mělkovodní vápence.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Koněprusy
• Čelechovice na Hané

Ocasní štít rodu Scutellum vypadá jako rozevřený vějíř. Osa se zkrátila skoro k ničemu a celou plochu zabírají žebra vybíhající z jednoho místa. Je větší než hlava, tvrdší než zbytek schránky a v koněpruských vápencích se nachází mnohem častěji než celé zvíře.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje ocasní štít. Osa končí hned za předním okrajem a odtud se rozbíhají široká plochá žebra až k lemu. Hlava je proti tomu nenápadná: glabela se dopředu rozšiřuje, ale rýhy na ní jsou setřelé, takže povrch působí hladce. Hruď má deset článků.

Záměna hrozí s iláenidy, kteří mají také hladkou hlavu a velký ocasní štít. Rozdíl je jednoznačný – Illaenus i Bumastus mají pygidium hladké a klenuté, bez žeber. Jakmile je na ocasním štítu vidět žebrování vybíhající z krátké osy, jde o scutelluida.

Určit z izolovaného zlomku samotný rod ale nestačí. Čeleď zahrnuje desítky rodů s podobně stavěným ocasním štítem a rozlišují se podle detailů hlavy a podle průběhu žeber. Pozdější revize rozdělily barrandienský materiál, který Barrande vedl pod jediným jménem, mezi řadu samostatných rodů – jméno Scutellum proto v české literatuře devatenáctého století a dnes neznamená totéž.

Bronteus, Goldius, Scutellum

Rod nese nejméně čtyři jména. Pusch ho zavedl roku 1833 jako Scutellum, Goldfuss krátce nato jako Bronteus, a v oběhu byly ještě Goldius a Goldfussia. Barrande popisoval české druhy důsledně jako Bronteus a pod tímto jménem je najdete ve starších sbírkových katalozích i na muzejních etiketách. Prioritu má Scutellum, protože je starší.

Zmatek se přenesl do vyšší kategorie: čeleď se vede jednou jako Styginidae, jednou jako Scutelluidae. Obě jména označují stejnou skupinu a volba mezi nimi závisí na tom, který typový rod autor považuje za platný.

Kde ho hledat

V Česku je rod doložený ze dvou oblastí. Z Barrandienu pochází z pragských vápenců – z útesového tělesa u Koněprus i z jeho okolí, kde Chlupáč rozlišil zvlášť společenstvo jádra útesu a zvlášť společenstvo jeho periferie; scutelluidi jsou v obou. Druhá oblast leží na Moravě v čelechovických vápencích u Prostějova, o víc než dvacet milionů let mladších.

Vazba na vápence není náhodná. Rod se objevuje v mělkých karbonátových prostředích a v tmavých břidlicích pánevního typu chybí. To z něj dělá slušný ukazatel prostředí, ne však vůdčí zkamenělinu – na to se jednotlivé druhy rozlišují příliš obtížně.

Deset článků a co z nich plyne

Deset hrudních článků je pro řád Corynexochida obvyklý počet a spolu s dopředu rozšířenou glabelou tvoří dvojici znaků, na kterých vymezení řádu stojí. Sám řád je ale pravděpodobně umělý: tytéž znaky se objevují i mimo něj a obsah řádu se v jednotlivých revizích výrazně mění. U rodu Scutellum to prakticky znamená, že jeho příbuznost k iláenidům je věc výkladu. Jak se ocasní štít u trilobitů skládá z původně samostatných článků, popisuje kapitola ocasní štít.