Drotops

Určovací znaky

1. Velikost sama o sobě: dospělí jedinci mnohonásobně přesahují běžné fakopidy a dorůstají až dvaceti centimetrů.
2. Glabela je silně nafouklá a hustě pokrytá zaoblenými hrbolky, které jsou na ní větší než na zbytku těla.
3. Oči jsou schizochroální a sedí na vyvýšených věžičkách, takže zorné pole pokrývá téměř celý obzor.
4. Hruď má jedenáct článků; u druhu Drotops armatus z nich vybíhají trny, které druhu Drotops megalomanicus chybějí.
5. Zadní kouty hlavy jsou zaoblené a bez lícních trnů, takže obrys hlavy tvoří souvislý oblouk.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Vápnité kaly a hlíznaté vápence usazené na jižním okraji devonského moře nad severní Gondwanou. Materiál pochází z oblasti Maïder na jihovýchodě Maroka.

Potrava. U fakopidů se ústní ústrojí vykládá jako stavba dravce nebo mrchožrouta. Velikost těla dovoluje uvažovat i o větší kořisti, přímý doklad o potravě ale z rodu známý není.

Ve světě. Pouze jihovýchodní Maroko: oblast Maïder jihozápadně od Erfoudu a naleziště na hoře Jbel Issoumour. Mimo tuto oblast nebyl rod zatím doložený.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Drotops je fakopid, který přerostl svou čeleď. Zatímco běžný devonský zástupce této skupiny má několik centimetrů, tady jde o zvíře dlouhé až dvacet centimetrů, s hlavou velkou jako dlaň a s očima, na kterých se jednotlivé čočky počítají bez lupy.

Podle čeho rod poznáte

Prvním znakem je velikost – u fakopidů rozhoduje sama o sobě. Druhým je povrch: glabela je hustě pokrytá zaoblenými hrbolky, které jsou na ní výrazně větší než na hrudi a na ocasním štítu. Ostatní stavba je pro čeleď Phacopidae obvyklá: jedenáct hrudních článků, chybějící lícní trny, zaoblené zadní kouty hlavy a ocasní štít menší než hlavový.

Oči sedí na vyvýšených podstavcích, takže vyčnívají nad obrys hlavy. Zorné pole pokrývalo díky tomu téměř celý obzor a sahalo i nad vodorovnou rovinu – stejné uspořádání jako u rodu Phacops, jen v jiném měřítku.

Dva druhy, jeden z nich ostnitý

Rod popsal Wolfgang Struve roku 1990 a vymezil v něm dva druhy. Typový Drotops megalomanicus má povrch hladce hrbolatý a žádné trny. Drotops armatus má naproti tomu trny nad očima a podél hrudi. Rozdíl je nápadný a dva různě vypadající druhy z téhož naleziště jsou důvod, proč se u tohoto rodu tak často řeší, co je na exempláři původní.

Trny se u trilobitů obvykle vykládají jako obrana proti dravcům nebo jako opora na měkkém dně. U tak velkého zvířete je obranný výklad pravděpodobnější, protože potenciálních predátorů schopných spolknout dvacet centimetrů dlouhou schránku bylo v devonu málo a trny rozměr sousta dál zvětšují. Přímý doklad, tedy zhojené zranění odpovídající útoku, u rodu chybí.

Co u marockých exemplářů hlídat

Naleziště u Erfoudu zásobují světový trh s trilobity a preparace zde patří k řemeslu. Část exemplářů je poctivě vypreparovaná, část doplněná a část složená z několika jedinců nebo z hmoty. U rodu Drotops je to podstatné víc než jinde: velikost a zachovalé trny cenu zvedají, takže právě ony bývají doplněné. Vodítkem je souvislost povrchové skulptury přes hranice mezi částmi schránky, souměrnost obou stran a to, zda hrbolky pokračují i na trnech.

Nejde o nic, co by se dalo rozhodnout z fotografie. Co při určování a dokumentaci nálezu obecně platí, shrnuje stránka o sběratelství.

Kdy a kde žil

Všechny nálezy pocházejí z oblasti Maïder jihozápadně od Erfoudu, hlavně z hory Jbel Issoumour. Vrstvy odpovídají eifelu, tedy začátku středního devonu; databáze rozsah rozšiřují do givetu. Prostředím byly vápnité kaly na jižním okraji tehdejšího moře, které oddělovalo severní Gondwanu od Laurussie – tedy tatáž oblast, ze které do Severní Ameriky přišel po vymření tamních fakopidů rod Eldredgeops.