Ptychoparia

Určovací znaky

1. Glabela se dopředu zužuje, přední okraj má slabě zaoblený a nese čtyři páry postranních rýh, které se nespojují přes střední osu.
2. Přední lem hlavy je vysoký a silně vyklenutý; délka kranidia je proti jeho délce zhruba pětinásobná.
3. Na lících jsou patrné genální caeca, tedy síť radiálních kanálků, kterou se obvykle vykládá jako otisk trávicí soustavy.
4. Hruď má třináct článků a ocasní štít pět osních prstenců plus koncový článek.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Jemnozrnné dno mělkého šelfu příbramsko-jinecké a skryjsko-týřovické pánve. Nejvyšší početnosti dosahuje rod v zóně Paradoxides gracilis.

Potrava. Poloha hypostomu a stavba hlavy odpovídají zvířeti sbírajícímu drobný organický materiál z povrchu dna. Nálezy střevního obsahu z rodu známé nejsou.

Ve světě. Rod je typový pro celý řád a uvádí se ze středokambrických vrstev Evropy, Asie i Severní Ameriky. Značná část zahraničních určení byla ale později přeřazena k jiným rodům.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

• Jince
• Skryje a Týřovice

Podle rodu Ptychoparia se jmenuje čeleď Ptychopariidae i celý řád Ptychopariida, tedy skupina, do které patří většina druhů středního a svrchního kambria. Typový druh popsal Emmrich roku 1839 jako Conocephalus striatus a jeho materiál pochází z Jinců. Kariéra tohoto jména je zároveň učebnicovým příkladem toho, jak se určování rodu může rozjet mimo.

Podle čeho rod poznáte

Glabela je kuželovitá, dopředu zúžená, s mírně zaobleným předním okrajem a čtyřmi páry postranních rýh; čtvrtý pár se ohýbá dovnitř až do polohy rovnoběžné se střední osou. Přední lem hlavy je vysoký a silně vyklenutý, nejdelší uprostřed a k okrajům se zkracuje. Poměr délky kranidia k délce lemu je u typového druhu v průměru pět ku jedné – tenhle jediný číselný údaj oddělí rod Ptychoparia od příbuzného rodu Mikaparia, kde poměr dosahuje kolem deseti.

Oční plochy jsou malé, tvaru krátké svorky rovnoběžné se střední osou, a dosahují asi osminy délky hlavy. Lícní trny jsou krátké a sahají zhruba ke třetímu hrudnímu článku. Hruď má třináct článků. Ocasní štít nese pět osních prstenců a koncový článek, na pleurálních polích jsou čtyři zřetelná žebra a páté jen naznačené.

Znak, který nepatří ke schránce

Na lících a na předním poli hlavy je u dobře zachovaných jedinců patrná síť jemných kanálků – genální caeca. Kanálky vybíhají radiálně kolmo k okraji hlavy a v předních rozích se rozvětvují. Otisk je zřetelný hlavně na vnitřním jádře, na vnějším povrchu schránky jen zčásti. Obvykle se vykládá jako stopa po soustavě dutin spojených s trávicím ústrojím, případně po rozvodu tělní tekutiny. Šlo tedy o strukturu pod schránkou, ne o její ozdobu, a její obraz je proto citlivý na způsob zachování.

Jméno, které pojalo příliš mnoho

Barrande popsal v roce 1852 druh P. striata podrobně, ale použil k tomu exempláře patřící dvěma různým rodům. Šnajdr v roce 1958 postup zopakoval ve větším měřítku, když do jednoho druhu zahrnul materiál z různých stratigrafických úrovní Jinců i Skryjí. Kordule v roce 2006 celý soubor rozebral znovu a rozdělil ho do tří vývojových linií: skupiny Ptychoparia, skupiny Mikaparia a skupiny Ptychoparioides. Rozlišil je podle poměru délky kranidia a lemu, podle stavby genálních caeca, podle uspořádání pleurálních polí ocasního štítu a podle počtu osních prstenců.

Následek je praktický. Cephalon figurovaný Šnajdrem jako P. striata patří ve skutečnosti rodu Mikaparia, stejně jako exemplář, který se z Barrandovy práce dostal do amerického vydání Treatise. Kdo srovnává svůj nález s obrázkem ve starší literatuře, srovnává ho možná s jiným rodem.

Kdy a kde

Nejstarší výskyt typového druhu je ze základních pískovců mileckého souvrství ve skryjsko-týřovické oblasti. V jinecké oblasti se druh objevuje o něco později, nejprve vzácně v podzóně Acadolenus snajdri, a maxima dosahuje v zóně Paradoxides gracilis. Všechny známé úplné schránky pocházejí z této zóny – jinde se rod nachází rozpadlý na hlavové a ocasní štíty.