Agnostus

Určovací znaky

1. Hlavový a ocasní štít jsou stejně velké i stejného obrysu; mezi nimi leží jen dva hrudní články.
2. Glabela je s okrajem hlavy spojená střední rýhou vedoucí před ni; přední lalok je vpředu zaoblený nebo hrotitý.
3. Osa ocasního štítu je dlouhá, ale nedosahuje k okrajové rýze.
4. Zadní okraj ocasního štítu nese pár drobných trnů mířících dozadu.
5. Oči ani lícní švy chybějí, stejně jako u ostatních zástupců podřádu Agnostina.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Kyslíkem chudé pánve i mělčí prostředí. Materiál pochází nejčastěji z tmavých břidlic a z vápencových konkrecí uvnitř nich.

Potrava. Přední pár končetin nemá vnitřní větev a nese dlouhé štětiny, což odpovídá zachytávání drobných částic. Podle jiného výkladu šlo o zvíře přisedající na větší těla a živící se z nich; ani jedna možnost není přímo doložená.

Ve světě. Švédsko, Norsko, Dánsko, Britské ostrovy, Kanada, Sibiř a Kazachstán. Nejlepší materiál pochází z alunových břidlic jižního Švédska; české kambrium vrstvy tohoto stáří neobsahuje.

Žil ve volné vodě nad dnem; poznává se podle velkých očí a lehké schránky.

Agnostidi jsou obvykle jen dva štítky v břidlici. U druhu Agnostus pisiformis je to jinak: ze švédských vápencových konkrecí se dají vyleptat exempláře, u nichž zůstal fosfátem zachovaný celý povrch těla včetně končetin a štětin. Larvální stadia dlouhá půl milimetru patří k nejlépe zachovaným trilobitím fosiliím vůbec.

Podle čeho rod poznáte

Hlavový a ocasní štít jsou stejně velké a mají i stejný obrys, takže se na první pohled nedá poznat, který je který. Rozhoduje glabela: u tohoto rodu ji s okrajem hlavy spojuje střední předglabelární rýha. Ocasní štít má dlouhou osu, která ale k okrajové rýze nedosahuje, a na zadním okraji nese pár drobných trnů.

Zachování je zrádné. Fotografie typového druhu z Kinnekulle ukazuje, jak nález obvykle vypadá: desítky oddělených hlavových a ocasních štítů na jedné ploše a mezi nimi žádný celý jedinec. Určovat se proto musí každý díl zvlášť.

Orsten: fosilie měřené v mikrometrech

Vápencové konkrece ve švédských alunových břidlicích obsahují drobné živočichy, jejichž povrch byl krátce po smrti nahrazen fosforečnanem vápenatým. Kyselina octová vápenec rozpustí a fosfátové odlitky zůstanou. Tomuhle typu zachování se říká orsten podle švédského označení pro takové konkrece.

Materiál druhu A. pisiformis z těchto konkrecí je jediným zdrojem poznatků o končetinách agnostidů. Zvíře mělo devět párů přívěsků: pár tykadel a osm párů noh. Pod hlavou jich sedělo dohromady čtyři páry, pod hrudí dva a pod ocasním štítem tři. Přední pár noh nemá vnitřní větev a nese dlouhé štětiny, další páry se dozadu postupně zmenšují a zjednodušují.

Trilobit, nebo ne?

Právě znalost končetin spor o postavení agnostidů spíš rozšířila než uzavřela. Stavba přívěsků se od typického trilobitího vzoru odlišuje natolik, že podle části autorů jde o samostatnou skupinu členovců blízkou trilobitům, ne o trilobity samotné. Podle jiných jde o odvozené trilobity, kteří druhotně ztratili oči a zjednodušili tělo. Spor probírá i přehled řádu Agnostida.

Praktický důsledek je stejný v obou případech. Rod se ve svrchním kambriu vyskytuje na několika kontinentech a v úzkém časovém rozpětí, takže biozóna nazvaná po druhu A. pisiformis patří k nejlépe použitelným dělítkům svrchnokambrického sledu. Leží těsně pod bází furongianu a v severní Evropě se používá jako srovnávací úroveň napříč pánvemi. Českého kambria se to netýká – sedimentace tu skončila dřív, než rod vznikl, takže se v Barrandienu najít nedá. Blízkým příbuzným, který v Čechách hojný je, je rod Peronopsis.