Hydrocephalus

Určovací znaky

Glabela se dopředu rozšiřuje a u dospělých jedinců dosedá na přední okraj hlavového štítu, takže předglabelární pole chybí.
Hruď má sedmnáct až osmnáct článků; oba české druhy, H. carens i H. minor, jich mají osmnáct.
Ocasní štít je příčný, zhruba o třetinu širší než delší, a jeho okraj je celistvý, bez trnů.
Trny na koncích hrudních článků se dozadu prodlužují a poslední tři přesahují za zadní okraj ocasního štítu.

Pozor na záměnu

Znak, který rod odděluje od ostatních jineckých paradoxididů, je chybějící předglabelární pole: glabela dosedá až na přední lem. Na hlavových štítech kratších než šest milimetrů tento znak ještě neplatí a na stlačených kusech se ztrácí, takže u drobného nebo zploštělého materiálu rozhoduje porovnání většího souboru.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělké šelfové moře příbramsko-jinecké pánve s jemným jílovitým dnem. Schránky se hromadily v tmavých břidlicích ukládaných pod hladinou vlnění.

Potrava. Hypostom u velkých jedinců nesrůstá s rostrální destičkou. U paradoxididů se způsob získávání potravy vykládá jako sběr drobného materiálu z povrchu dna; přímý doklad o složení stravy tohoto rodu chybí.

Ve světě. Rod je znám z Čech, ze Švédska (Jämtland a Öland) a z Britských ostrovů; přehledové práce ho uvádějí i z dalších částí severoatlantické oblasti včetně Severní Ameriky.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

Jméno rodu znamená „vodní hlava“ a vzniklo omylem. Barrande popsal rod v roce 1846 na drobných jedincích s nafouklou kulovitou glabelou a bez volných lící. Teprve pozdější práce ukázaly, že jde o mláďata velkého paradoxidida, kterého sám Barrande vedl pod jiným jménem. Lektotyp typového druhu Hydrocephalus carens měří o něco víc než tři milimetry; dospělci téhož druhu přesahovali dvacet centimetrů.

Podle čeho rod poznáte

Rozhodující je přední část hlavy. U dospělého jedince se glabela dopředu rozšiřuje a dosedá až na přední lem, takže mezi ní a okrajem nezůstává volný pruh. U rodu Paradoxides, se kterým se v Jincích vyskytuje ve stejných vrstvách, předglabelární pole zůstává. Na malých exemplářích tenhle znak neplatí: hlavový štít pod šest milimetrů délky ještě stopu předglabelárního pole má.

Druhý znak je počet hrudních článků. České druhy H. carens a H. minor jich mají osmnáct, švédský H. vikensis sedmnáct. Ocasní štít je příčný, asi o třetinu širší než delší, a jeho okraj je celistvý – bez trnů.

Rod, který se rozpadl a zase složil

Šnajdr v roce 1987 navrhl vyčlenit druhy H. rotundatus a H. lyelli do samostatného rodu; Kordule ho o tři roky později popsal jako Rejkocephalus. Diagnózy obou rodů se ale liší prakticky jen popisem ocasního štítu: u rodu Hydrocephalus je příčný a bez trnů, u rodu Rejkocephalus delší než široký a s párem trnů na zadním okraji. Rushton a Weidner v roce 2007 upozornili, že rozdíly mezi oběma druhy, na kterých vymezení stálo, jsou samy o sobě nejasné, a platnost rodu Rejkocephalus označili za pochybnou. Ve starší i novější literatuře proto najdete tatáž zvířata pod oběma jmény.

Podobný osud potkal jméno Phlysacium, které pro stejný okruh druhů zavedli Hawle a Corda v roce 1847. Dnes se vede jako synonymum.

Velikost a její meze

Šnajdr figuroval dva obří exempláře s hlavovým štítem dlouhým šedesát milimetrů a víc. Odhad celkové délky přes dvě stě milimetrů z nich vychází přepočtem podle menších úplných jedinců, ne přímým měřením souvislé schránky – u paradoxididů se úplné velké kusy zachovávají výjimečně. Běžný nález z Jinců je podstatně menší a nezřídka jde jen o volnou líci nebo o hlavový štít.

Rod patří k redlichiidům, tedy ke skupině, která nepřežila kambrium. Kombinace dlouhé hrudi, nepatrného ocasního štítu a srpovitých očí přisedlých podél glabely je pro ni typická.

Prostředí

Jinecké souvrství se ukládalo v mělkém moři na okraji Gondwany, v šířkách, které odpovídaly chladnému mírnému pásmu. Rod se v něm vyskytuje spolu s rody Conocoryphe, Ptychoparia a Ellipsocephalus, tedy s podstatně menšími zvířaty. Druh H. minor provází zónu, která po něm nese jméno; druh H. lyelli vymezuje mladší pásmo ve svrchní části souvrství. Rod tak slouží v barrandienském kambriu jako stratigrafický nástroj podobně jako Paradoxides, jen v užším měřítku.

Zařazení

Rod patří do řádu Redlichiida. Nejstarší trilobiti: dlouhá hruď, srpovité oči, drobný ocasní štít.

Zdroje

Barrande, J. (1852–1911): Système silurien du centre de la Bohême. díly I–VIII. vlastním nákladem, Praha a Paříž.Základní popisné dílo české paleozoické fauny. Zdroj pro původní popisy většiny barrandienských rodů a pro Barrandovo sledování růstu trilobitů.
Chlupáč, I. – Brzobohatý, R. – Kovanda, J. – Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha.Stratigrafie a vývoj Barrandienu v širším rámci české geologie.
Chlupáč, I. (1999): Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. Academia, Praha.Popis pražských a berounských lokalit včetně přístupnosti.
Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.
Horný, R. – Bastl, F. (1970): Type specimens of fossils in the National Museum Prague. Volume 1: Trilobita. Národní muzeum, Praha.Soupis typového materiálu, včetně Barrandových exemplářů.
The Paleobiology Database (průběžně aktualizováno): Paleobiology Database. https://paleobiodb.org/Ověření stratigrafického a zeměpisného rozšíření rodů.
Adrain, J. M. (2011): Class Trilobita Walch, 1771. In: Zhang, Z.-Q. (ed.): Animal biodiversity — an outline of higher-level classification. Zootaxa, 3148, s. 104–109.Klasifikace řádů, kterou web používá jako výchozí.