Ptychopariida · Ptychopariidae
Ptychoparia
Typový rod celého řádu Ptychopariida, popsaný z jineckých břidlic. Pod jeho jménem se ve sbírkách nashromáždil materiál nejméně tří různých rodů, které oddělila až revize z roku 2006.
Ptychopariida · Agraulidae
Agraulos
Drobný kambrický trilobit s klenutou hlavou a lichoběžníkovou glabelou. Ze Skryjí pochází jeho exemplář uložený na konci vlastní stopy – jeden z mála případů, kdy je znám původce stopy i stopa sama.
Stratigrafický rozsah
509–500 Ma · kambrium
- Typový druh
- Agraulos ceticephalus (Barrande, 1846)
- Velikost
- 10–30 mm
- Hrudní články
- 16
- Způsob života
- rýpal v sedimentu
- V Česku
- doložen
Určovací znaky
- Hlavový štít je klenutý a poměrně dlouhý; před glabelou zůstává nápadně dlouhé předglabelární pole.
- Glabela má tvar rovnoramenného lichoběžníku – přední okraj je useknutý a boční okraje se dopředu sbíhají.
- Týlní prstenec je uprostřed vyklenutý dozadu a u části druhů nese uzlík nebo krátký trn.
- Hruď má až šestnáct článků s jemně tečkovaným nebo zrnitým povrchem; ocasní štít je drobný a příčný.
Pozor na záměnu
Rod byl popsán postupně pod čtyřmi jmény – Arion, Arionides, Arionellus a Agrauloides – takže starší sbírkové štítky dnešnímu názvosloví neodpovídají. Skandinávské druhy dříve vedené v tomto rodu patří k rodu Proampyx.
Výskyt a způsob života
Prostředí. Jemný bahnitý sediment mělkého moře. Nález ze Skryjí ukazuje zvíře pohybující se v povrchové vrstvě bahna, ne jen po jeho povrchu.
Potrava. Krátká chodba zakončená tělem jedince se vykládá jako fodichnion, tedy stopa po hledání potravy v sedimentu. Rod se proto řadí ke zvířatům, která prohledávala svrchní vrstvu dna.
Ve světě. Kromě Čech je rod doložený z Walesu, z Newfoundlandu, ze Španělska a z Dánska (Bornholm). Zařazení mimoevropských druhů prošlo revizí v roce 2017.
Zarýval se do měkkého sedimentu, kde hledal potravu i úkryt.
České lokality
Ze Skryjí a Týřovic pochází deska, na které leží úplná schránka druhu Agraulos ceticephalus a hned za ní krátká chodba v bahně. Fatka a Szabad ji popsali jako stopu, kterou zvíře vyhloubilo a na jejímž konci zůstalo ležet. Případů, kdy je známý původce stopy i stopa současně, je z celého paleozoika několik desítek – a tenhle patří k nejzřetelnějším.
Podle čeho rod poznáte
Hlavový štít je klenutý a v poměru k tělu dlouhý. Glabela má tvar rovnoramenného lichoběžníku: přední okraj je useknutý, boční okraje se dopředu sbíhají pod úhlem větším než patnáct stupňů. Před glabelou zůstává dlouhé předglabelární pole – právě to odlišuje rod od většiny ptychopariidů, kde je pole krátké nebo chybí. Týlní prstenec je uprostřed vyklenutý dozadu a u části druhů nese uzlík nebo krátký trn.
Hruď má až šestnáct článků; přední osní prstence jsou pokryté terasovitými liniemi a u některých druhů na ně navazují prstence s uzlíky nebo trny. Povrch hrudních článků je jemně tečkovaný nebo zrnitý. Ocasní štít je drobný a příčný.
Stopa a její původce
Chodba za tělem je zachovaná na povrchu prachovce jako mělká rýha. Autoři popisu ji vyložili jako fodichnion – stopu po hledání potravy v sedimentu – a spojení se zachovaným původcem označili jako fodichniální asociace. Pro rod z toho plyne víc než jen kuriozita: zvíře se nepohybovalo pouze po povrchu dna, ale zavrtávalo se do jeho svrchní vrstvy.
Obecný výklad stop typu Cruziana a Rusophycus jako záznamu činnosti trilobitů shrnul Seilacher v roce 1970. Slabé místo tohoto výkladu je právě to, že se stopa a její původce zachovávají odděleně; skryjský nález patří k mála případům, kdy se to nestalo.
Zmatek se jmény
Barrande popsal typový druh roku 1846 jako Arion ceticephalus. Jméno Arion bylo ale už obsazené pro plže, takže ho sám nahradil tvarem Arionides a později Arionellus. Hawle a Corda mezitím zavedli jméno Agraulos, které nakonec obstálo; typový druh k němu formálně přiřadil Miller až v roce 1889. Ve dvacátém století přibyl ještě Agrauloides. Materiál z devatenáctého století je proto ve sbírkách veden pod jmény, která je nutné převádět.
Revize skandinávských druhů, kterou provedli Ahlberg a Bergström v roce 1978, přeřadila několik z nich k rodu Proampyx. Fletcher v roce 2017 prošel podčeleď znovu, popsal nový druh z Walesu a upřesnil zařazení severoamerických nálezů. Rod tak zůstal podstatně užší, než býval.
Kde ho hledat
Typový druh pochází ze zóny Eccaparadoxides pusillus ve skryjském členu buchavského souvrství a je doložený i z jineckého souvrství. Mimo Čechy se rod uvádí z Walesu, z Newfoundlandu, ze Španělska a z Bornholmu. Zařazení dánského materiálu je ale sporné: Fletcher u něj upozornil na nápadný střední výběžek na týlním prstenci, který u ostatních populací není.
Zařazení
Rod patří do řádu Ptychopariida. Nejpočetnější a nejméně vyhraněná skupina kambrických trilobitů.
Zdroje
- Barrande, J. (1852–1911): Système silurien du centre de la Bohême. díly I–VIII. vlastním nákladem, Praha a Paříž.Základní popisné dílo české paleozoické fauny. Zdroj pro původní popisy většiny barrandienských rodů a pro Barrandovo sledování růstu trilobitů.
- Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.
- Chlupáč, I. – Brzobohatý, R. – Kovanda, J. – Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha.Stratigrafie a vývoj Barrandienu v širším rámci české geologie.
- Seilacher, A. (1970): Cruziana stratigraphy of „non-fossiliferous“ Palaeozoic sandstones. In: Trace Fossils. Geological Journal Special Issue, 3, s. 447–476.Výklad stop Cruziana a Rusophycus jako záznamu činnosti trilobitů.
- Fortey, R. A. – Owens, R. M. (1999): Feeding habits in trilobites. Palaeontology, 42(3), s. 429–465.Rozbor způsobů získávání potravy odvozený ze stavby hypostomu a končetin.
- Horný, R. – Bastl, F. (1970): Type specimens of fossils in the National Museum Prague. Volume 1: Trilobita. Národní muzeum, Praha.Soupis typového materiálu, včetně Barrandových exemplářů.
- The Paleobiology Database (průběžně aktualizováno): Paleobiology Database. https://paleobiodb.org/Ověření stratigrafického a zeměpisného rozšíření rodů.
- Adrain, J. M. (2011): Class Trilobita Walch, 1771. In: Zhang, Z.-Q. (ed.): Animal biodiversity — an outline of higher-level classification. Zootaxa, 3148, s. 104–109.Klasifikace řádů, kterou web používá jako výchozí.
Snadná záměna
Rody, které vypadají podobně
Ptychopariida · Solenopleuridae
Sao
Drobný trilobit ze skryjských břidlic, hustě pokrytý hrbolky a dutými trny. Na jeho růstové řadě popsal Barrande roku 1852 vývoj trilobita od larvy k dospělci – poprvé v dějinách oboru.
Ptychopariida · Conocoryphidae
Conocoryphe
Slepý kambrický trilobit s hladkou klenutou hlavou a čtrnáctičlennou hrudí. V jineckých a skryjských břidlicích patří k nejčastějším nálezům hned po rodech Ellipsocephalus a Paradoxides.