Redlichiida · Ellipsocephalidae

Ellipsocephalus

Zenker, 1833

Drobný slepý trilobit s hladkou klenutou hlavou a dvanácti hrudními články. V Jincích tvoří hustá jednodruhová nahromadění, která patří k nejznámějším deskám české paleontologie.

Stratigrafický rozsah

kambriumordoviksilurdevonkarbonperm

513–500 Ma · kambrium

Typový druh
Ellipsocephalus hoffi (Schlotheim, 1823)
Velikost
12–30 mm
Hrudní články
12
Způsob života
lezec po dně
V Česku
doložen
Deska s několika schránkami drobného slepého trilobita Ellipsocephalus hoffi z jineckých břidlic
Ellipsocephalus Hoffi. Foto TheoricienQuantique, licence Public domain, originál. Převod do formátu WebP.
Schéma proporcí odvozené z popisných znaků v datech profilu. Přerušovaná čára značí lícní šev.

Určovací znaky

  1. Tělo je nápadně vyklenuté a v obrysu vejčité; hlavový štít působí jako hladká kupole bez členění.
  2. Glabela má téměř rovnoběžné, mírně vyduté boční okraje, vpředu je zaoblená a postranní rýhy na ní nejsou patrné.
  3. Oči chybějí a u typového druhu chybějí dospělcům i lícní trny – zadní rohy hlavy jsou jen slabě zahrocené.
  4. Hruď má dvanáct článků; ocasní štít je nepatrný a čtyřikrát širší než delší.
Pozor na záměnu

Záměna hrozí s rodem Conocoryphe, který je také slepý. Ten má ale glabelu dopředu zúženou se třemi páry rýh, výrazné předglabelární pole, dlouhé lícní trny a o dva hrudní články víc.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Jemné bahnité dno mělkého šelfu. V jineckém souvrství tvoří druh hustá jednodruhová nahromadění, která se spojují s ústupem moře z příbramsko-jinecké pánve.

Potrava. Rod se řadí ke zvířatům sbírajícím drobný organický materiál z povrchu sedimentu. Doklad ze střevního obsahu ani z končetin u něj chybí, jde o odvození ze stavby hlavy.

Ve světě. Kromě Čech je rod doložený ze Švédska (Öland, Jämtland, vrty na Gotlandu), z Polska (Svatokřížské hory) a dalších částí střední a severní Evropy.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

České lokality

Ellipsocephalus hoffi je nejběžnější trilobit jineckého souvrství. Nachází se v deskách, na kterých leží desítky jedinců jediného druhu a nic jiného – takové kusy se z Jinců prodávají a vystavují víc než sto let. Zvíře samo je nenápadné: vejčité, hladké, kolem dvou centimetrů dlouhé a bez očí.

Podle čeho rod poznáte

Hlavový štít je silně vyklenutý a hladký. Glabela má téměř rovnoběžné boční okraje, vpředu je zaoblená a postranní rýhy ani týlní kroužek na ní nejsou zřetelně odlišené. Oční laloky nejsou od úzkých očních žeber odděleny a oči chybějí úplně. U typového druhu nemá dospělec ani lícní trny; zadní rohy hlavy jsou jen slabě zahrocené. Jiné druhy rodu, například polský E. sanctacrucensis, trny mají.

Hruď má dvanáct článků, což je proti okolním rodům jineckého souvrství málo. Ocasní štít je nepatrný a čtyřikrát širší než delší.

Co ukazují mláďata

Studie růstových řad z příbramsko-jinecké pánve a ze švédského Jämtlandu, publikovaná v roce 2015, popsala u tohoto rodu podstatnou proměnu během dospívání. Nejmladší dospělá stadia mají dlouhé lícní trny a nápadně prodloužený trn na druhém hrudním článku. Trn na druhém článku pak zmizí naráz, lícní trny se zkracují postupně – a výsledkem je hladký dospělec bez ozdob, podle kterého se rod obvykle popisuje.

Prodloužený trn na druhém hrudním článku je znak, který mají i paradoxididi. Autoři studie ho použili jako argument pro zařazení čeledi Ellipsocephalidae k redlichiidům, zatímco starší literatura a část současných přehledů ji vedou mezi ptychopariidy. Spor není uzavřený a na obou stranách stojí morfologické znaky, ne nezávislý doklad.

Stočení, které se dělá jinak

Rod patří k několika kambrickým skupinám s takzvaným dvojitým stočením: zadní hrudní články a ocasní štít se ohýbají pod hruď, místo aby se schránka svinula do koule s ocasním štítem přiloženým k hlavě. Souvisí to s nepoměrem obou štítů – nepatrný ocasní štít nemá hlavu čím zakrýt. Způsobům stočení a jejich vývoji se věnuje kapitola stočení a obrana, kde jsou popsané i doklady, na kterých rozlišení jednotlivých typů stojí.

Proč desky s jediným druhem

Nahromadění stovek jedinců jediného druhu bez příměsi jiné fauny se vykládá dvěma způsoby. Podle prvního jde o společenstvo ochuzené prostředím: velmi nízká rozmanitost odpovídá počáteční fázi ústupu moře z příbramsko-jinecké pánve, kdy se podmínky odchýlily od normální mořské slanosti. Podle druhého jde o hlubší, špatně prosvětlenou část šelfu, kde se udržely jen rody snášející málo světla a málo kyslíku – a slepota rodu i jeho výskyt spolu s rodem Conocoryphe tomu odpovídají.

Pro odlišení obou možností by bylo potřeba geochemické měření slanosti nebo obsahu kyslíku, které pro tyto konkrétní polohy publikované není.

Zařazení

Rod patří do řádu Redlichiida. Nejstarší trilobiti: dlouhá hruď, srpovité oči, drobný ocasní štít.

Zdroje

  1. Barrande, J. (1852–1911): Système silurien du centre de la Bohême. díly I–VIII. vlastním nákladem, Praha a Paříž.Základní popisné dílo české paleozoické fauny. Zdroj pro původní popisy většiny barrandienských rodů a pro Barrandovo sledování růstu trilobitů.
  2. Whittington, H. B. a kol. (1997): Treatise on Invertebrate Paleontology, Part O, Arthropoda 1, Trilobita, Revised. sv. 1. Geological Society of America a University of Kansas.Souhrnná morfologie, terminologie a systematika trilobitů.
  3. Chlupáč, I. – Brzobohatý, R. – Kovanda, J. – Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia, Praha.Stratigrafie a vývoj Barrandienu v širším rámci české geologie.
  4. Chlupáč, I. (1999): Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. Academia, Praha.Popis pražských a berounských lokalit včetně přístupnosti.
  5. Esteve, J. – Hughes, N. C. – Zamora, S. (2011): Purujosa trilobite assemblage and the evolution of trilobite enrollment. Geology, 39(6), s. 575–578.Doklady pro různé způsoby stočení a jejich vývoj.
  6. Hughes, N. C. (2007): The evolution of trilobite body patterning. Annual Review of Earth and Planetary Sciences, 35, s. 401–434.Vývoj členění těla a proměnlivost počtu článků.
  7. The Paleobiology Database (průběžně aktualizováno): Paleobiology Database. https://paleobiodb.org/Ověření stratigrafického a zeměpisného rozšíření rodů.
  8. Adrain, J. M. (2011): Class Trilobita Walch, 1771. In: Zhang, Z.-Q. (ed.): Animal biodiversity — an outline of higher-level classification. Zootaxa, 3148, s. 104–109.Klasifikace řádů, kterou web používá jako výchozí.

Snadná záměna

Rody, které vypadají podobně

Ptychopariida · Conocoryphidae

Conocoryphe

Slepý kambrický trilobit s hladkou klenutou hlavou a čtrnáctičlennou hrudí. V jineckých a skryjských břidlicích patří k nejčastějším nálezům hned po rodech Ellipsocephalus a Paradoxides.

Velikost
20–60 mm
Způsob života
obyvatel hlubšího šelfu
V Česku
doložen

Ptychopariida · Ptychopariidae

Ptychoparia

Typový rod celého řádu Ptychopariida, popsaný z jineckých břidlic. Pod jeho jménem se ve sbírkách nashromáždil materiál nejméně tří různých rodů, které oddělila až revize z roku 2006.

Velikost
30–50 mm
Způsob života
lezec po dně
V Česku
doložen

Ptychopariida · Agraulidae

Agraulos

Drobný kambrický trilobit s klenutou hlavou a lichoběžníkovou glabelou. Ze Skryjí pochází jeho exemplář uložený na konci vlastní stopy – jeden z mála případů, kdy je znám původce stopy i stopa sama.

Velikost
10–30 mm
Způsob života
rýpal v sedimentu
V Česku
doložen