Pseudophillipsia

Určovací znaky

1. Hruď má devět článků, tedy počet, který má rod společný s ostatními phillipsiidy.
2. Osa ocasního štítu je dlouhá a rozdělená na sedmnáct až dvaadvacet kroužků, výrazně víc než u starších proetidů.
3. Osu ocasního štítu dělí dvě řady svalových vtisků na širší střední a dva úzké postranní pruhy.
4. Na hřbetu každého osního kroužku sedí příčná řada nízkých podélně protažených hrbolků.
5. Glabela je nejširší v přední části a nese tři až čtyři páry mělkých postranních rýh.

Výskyt a způsob života

Prostředí. Mělké tropické karbonátové plošiny tethydní oblasti. Většina permských rodů se drží právě těchto prostředí, doložené jsou ale i nálezy z hlubších klastických sedimentů.

Potrava. Ústní ústrojí je stavěné pro sběr částic z povrchu dna. U permských trilobitů je materiálu málo a výklad způsobu života se opírá hlavně o srovnání se staršími, lépe známými proetidy.

Ve světě. Tethydní pás od Středomoří po jihovýchodní Asii: Sicílie, Slovinsko, Rakousko, Turecko, Arménie, Ázerbájdžán, Írán, Afghánistán, Omán, Tunisko, Čína, Japonsko, Thajsko, Malajsie a Indonésie.

Pohyboval se po povrchu dna a potravu sbíral z jeho svrchní vrstvy.

Z posledního stupně permu jsou z celé třídy trilobitů známé dva rody. Pseudophillipsia je ten, který se nachází od Sicílie po Indonésii; druhý, Acropyge, je vzácný. Trilobiti tedy nekončí pozvolným vytrácením, ale useknutím – v době, kdy jich zbývá hrstka, mizí ta hrstka najednou.

Podle čeho rod poznáte

Rozhoduje ocasní štít. Osa je dlouhá, dosahuje téměř k zadnímu okraji a je rozdělená na sedmnáct až dvaadvacet kroužků – u starších proetidů jich bývá deset až dvanáct. Osu navíc dělí dvě podélné řady svalových vtisků na širší střední pruh a dva úzké postranní, takže při pohledu shora vypadá trojdílně.

Na hřbetu každého osního kroužku sedí příčná řada nízkých hrbolků, protažených ve směru délky těla. Hlava je proti tomu jednoduchá: glabela nejširší v přední části, tři až čtyři páry mělkých rýh, krátké lícní trny. Hruď má devět článků.

Rozlišení od příbuzného rodu Ditomopyge stojí hlavně na délce a členění pygidia. Na zlomcích to nestačí a vymezení celé podčeledi Ditomopyginae se navíc v jednotlivých pracích liší.

Rok, který se neshoduje

Gemmellaro rod zavedl v monografii o korýších z fusulinových vápenců údolí řeky Sosio na Sicílii. Rok popisu se v literatuře uvádí jako 1890 i 1892, podle toho, kdy se datuje příslušný sešit té publikace – databáze si v tom navzájem odporují a obě datace jsou v oběhu dodnes. Sicilské bloky, ze kterých materiál pochází, patří k nejlépe prozkoumaným permským faunám Evropy.

Rozšíření v době, kdy už skoro nikdo nezbýval

Rod je doložený z patnácti a více zemí od Středomoří po Indonésii, tedy z celého tethydního pásu. To je pozoruhodné vzhledem k tomu, jak vzácní permští trilobiti jsou: v mnoha profilech, kde se jinak nacházejí ramenonožci a mechovky po tisících, jde o jednotlivé kusy. Vysoká diverzita chybí, široké geografické rozšíření zůstává.

Podmínkou byla vazba na mělké tropické karbonátové plošiny, kterých byla v permu podél Tethydy souvislá řada. Nálezy z chladnějších a hlubších prostředí existují, jsou ale výjimečné.

Poslední trilobit

Rod dosahuje až k hranici permu a triasu, tedy k události, při které vymřela většina mořských druhů vůbec. Zda trilobiti zanikli přímo v ní, nebo těsně před ní, se z tak řídkého záznamu určit nedá – při několika málo exemplářích na celé období je poslední doložený výskyt zákonitě starší než skutečný konec skupiny. Doklady a jejich meze rozebírá kapitola konec permu.